Jak se za 30 let změnila psychiatrická péče v ČR a proč jsou lidé s duševním onemocněním stále společensky stigmatizováni? Podívejte se na rozhovor s Janem Pfeifferem, jedním ze zakladatelů Fokusu a komunitních služeb v oblasti péče o duševní zdraví, který byl hostem pořadu České televize – Události, komentáře (17. 9. 2020).
Marcela Augustová, moderátorka
Před třiceti lety založila skupina nadšenců v Praze první organizaci – Fokus. Zázemí v ní našli lidi s duševními nemocemi. Najednou nemuseli být v izolaci léčebny, jak bylo v té době zvykem. No a od té doby se podobná centra rozšířila po celém Česku a starají se o tisíce pacientů. Výročí komunitních služeb, které nabízejí péči o duševní zdraví, si teď připomeneme s naším posledním hostem, psychiatrem Janem Pfeifferem. Dobrý večer.
Jan Pfeiffer, psychiatr
Dobrý večer.
Marcela Augustová, moderátorka
Vzpomenete si na tu atmosféru v devadesátých letech? Na ten okamžik, kdy jste si řekl, že je čas dostat lidi pryč z těch velkých léčeben?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Velmi silně si na to vzpomínám, protože to byla úžasná doba, která vytvářela mnoho příležitostí. Ta myšlenka ve hlavě a jistě i v dalších hlavách mých kolegů byla dlouho, když jsme se setkávali ve vlastní praxi s docela příšernýma podmínkama v nemocnicích.
Marcela Augustová, moderátorka
To mě právě zajímavá, co byl ten zlomový zážitek. Jestli to bylo něco třeba z těch metod, které ukazuje film Requiem pro panenku. Jestli to byl nějaký konkrétní motiv, který vy jste si řekl, ne, v tomhle já už se jaksi pohybovat nechci a toho se účastnit nechci.
Jan Pfeiffer, psychiatr
On to byl první den, kdy jsem nastoupil do praxe, tedy abych řekl pravdu, což byla nejmenovaná psychiatrická dětská léčebna. A já jsem žil v takové intelektuální představě, co to psychiatrie je a jaký psychiatři jsou laskavé a hodné bytosti, a ta praxe byla úplně jiná. Takže ten první den, tu první noc jsem… když už do toho oboru jdu, tak celý svůj život se budu snažit to dělat jinak, což teda jsem dělal.
Marcela Augustová, moderátorka
A proto jste tedy založil Fokus, protože jste seznal, že ten systém neprorazíte? Že tam prostě tu psychiatrii nebudete po svém dělat moct?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Přesně tak.
Marcela Augustová, moderátorka
Jak podobné komunity přijímala a dneska přijímá veřejnost, je v tom nějaký rozdíl? Protože kolikrát slyšíme věty typu – fandíme vám, jste skvělí, jste úžasní, ale hlavně to udělejte v jiné ulici, ne v té naší, v jiném městě, v jiné obci. Zažil jste to?
Jan Pfeiffer, psychiatr
To určitě, s tím jsme se setkávali zpočátku. Ale ono když mluvíme o těch službách, to není, že to je jedno místo. To jsou týmy, které chodí domů, podporují, a tak dále, jo. Ale samozřejmě jsme se zpočátku setkali s určitým odporem a taky vlastně celou tu dobu, myslím těch třicet let, se hodně pracuje na změně povědomí lidí. A já si myslím, že to se změnilo jak u duševně nemocných, tak mentálně postižených, že je daleko víc přijímáme.
Marcela Augustová, moderátorka
Vy jste na to narazil, že vlastně razíte teorii, že je potřeba lidem pomáhat nikoli v těch obřích zařízeních, léčebnách, ale tam, kde žijí, prostě v jejich prostředí. V čem je to pro ně lepší a je to vhodné pro všechny pacienty?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Je to vhodné pro všechny pacienty. My vidíme, že se nám daří teďka vlastně navracet ty, kteří byli dvacet třicet let v psychiatrických léčebnách, nazpátek do běžného života, a jde to. Velmi silně se nám to daří. A prostě ten člověk je ve svém prostředí, snažíme se, aby měl práci, aby žil jako kdokoliv jiný. Ta velká zařízení, ať už psychiatrické nemocnice nebo ústavy sociální péče, jsou nějaká forma vězení, v zásadě.
Marcela Augustová, moderátorka
Takže to myslíte, že je jejich největší handicap, největší slabina?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Ano, i tím, že to velké zařízení v sobě nese nějakou kulturu, která se takřka nedá změnit. A to není kritika těch pracovníků, ale toho systému, kterému se říká totální instituce, která prostě je velmi hierarchická, ty pacienti jsou úplně až naspodu toho systému.
Marcela Augustová, moderátorka
A co by se tedy v psychiatrické péči v Česku mělo změnit, abychom si mohli hrdě říkat, že máme moderní psychiatrickou péči?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Ono se to teďka děje, protože díky Evropské unii máme poměrně velké peníze na nějaké projekty. A v zásadě je to tak, že ty týmy rostou po celé republice. A myslím, že to je i velmi inovativní, že tam pracují sociální pracovníci a zdravotní pracovníci jako jeden tým, i když někdy to není lehké organizačně, protože jsou to třeba dva právní subjekty. A postupně se redukují ty velké psychiatrické nemocnice, kde jsme měli patnáct tisíc lůžek, teďka už je tam kolem sedmi osmi a předpokládáme, že do deseti let tam nebude víc jak pět tisíc lůžek.
Marcela Augustová, moderátorka
Položím otázku jako úplný laik – zdá se mi, že třeba v psychiatrii ty změny, ono se o nich mluví, ale že se uskutečňují pomalu. Je to dané i tím, že třeba chirurgie má velmi snadno měřitelné výsledky? Pacient je odoperován a je uzdraven a je to odškrtnutá položka ve statistice, kdežto u pacientů psychiatrických tohle, předpokládám, nejde.
Jan Pfeiffer, psychiatr
Ano a je to o nastavení společnosti, způsobu vzdělávání pracovníků, to znamená, že to je přes jednu generaci. A když se koukáme i ve světě, tak od toho, kdy o tom začali mluvit, až se dostali k tomu, čemu jsme tady říkali moderní péče, to byly jedna dvě generace. Takže si myslím, že u nás taky – jsme tak v půlce.
Marcela Augustová, moderátorka
A je vás, psychiatrů, vlastně vůbec dost? Protože mám známého, kamaráda, psychiatra, a ten říká, já bych chtěl jít do penze, ale nemůžu, protože nemůžu za sebe sehnat nástupce a je mně to takové hloupé ty pacienty nechat.
Jan Pfeiffer, psychiatr
Tak ono hlavně tahle ta péče, kterou tvoříme, není závislá jen na psychiatrech, ale daleko víc na sociálních pracovnících, na psychiatrických sestrách, to dřív vůbec nebylo, a i na samotných klientech, kteří pracují také v těch týmech a pomáhají. Psychiatrů není mnoho, ale jde o to, co dělají. A možná můžou nějakým způsobem přeskupit, jak děláme svojí práci, být víc konzultanty než teda sedět s pacienty osm dvanáct hodin, protože to může dělat někdo jiný, možná svým způsobem efektivněji. Je jich málo, ale má to řešení.
Marcela Augustová, moderátorka
Když se ohlédnete za těmi třiceti lety, co poskytujete komunitní služby, má člověk, který chodí k psychiatrovi, anebo ten, který tento typ služeb využívá, má pořád ještě nálepku, že to je cvok, magor, blázen?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Já si myslím, že se to rozhodně lepší. Ale stále si myslím, že tato onemocnění s sebou nesou nejtěžší nálepku ze všech zdravotních onemocnění, to určitě.
Marcela Augustová, moderátorka
A čím je to dané?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Já si myslím, že to je dáno tím, že ta nemoc zasahuje vaše myšlení a vztah k realitě. Chováte se, i když vypadáte normálně, chováte se najednou jinak, a to prostě děsí a lidi tomu nerozumí. Takže tomu, čemu nerozumíme, se strašně bojíme, a tyto jsou nositeli tohoto strachu.
Marcela Augustová, moderátorka
Vy jste se před léty vehementně zapojil do boje proti klecovým lůžkům. V roce 2004 jste za to od časopisu Time dostal titul Hrdina. Jste spokojený se současným stavem?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Já si myslím, že i toto se velmi zlepšilo. Ta doba byla velmi dramatická. Užili jsme si hodně různých zpětných, ne příjemných vazeb. Myslím si, že i to pochopení, co jsou lidská práva, se mění a například teďka v těch psychiatrických nemocnicích děláme intenzivní podporu změny pochopení lidských práv. V tom jsem taky optimista.
Marcela Augustová, moderátorka
A budoucnost úplně bez tohoto typu lůžka?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Budoucnost víceméně úplně bez tohoto typu lůžka. Akutní lůžka v běžných zdravotnických zařízeních jako každá jiná nemoc.
Marcela Augustová, moderátorka
A máte na závěr nějaký manuál, jak se zdravou myslí přežít covidovou dobu?
Jan Pfeiffer, psychiatr
Já si myslím, že je důležité, aby člověk pokud možno neměnil svůj způsob života a nacházel si věci, které mu dělají radost.
Marcela Augustová, moderátorka
Děkuju Vám, že jste byl naším hostem. Ať se vám daří, díky.
Jan Pfeiffer, psychiatr
Já děkuji.
