Zdroj: ČT, pořad Sama doma (19. 3. 2020) 

Jan Sobotka v pořadu České televize (ČT) Sama doma Dnes budeme mluvit o roli komunitních a sociálních služeb v péči o duševně nemocné pacienty. Naším hostem je magistr Jan Sobotka. Vítejte, dobrý den.

Dobrý den.

Ta otázka se vlastně nabízí. Takže jaká ta role je a jak je důležitá?

Role sociálních služeb v oblasti péče o duševní zdraví je naprosto nezastupitelná. Sociální služby společně se zdravotními službami tvoří hlavní část reformy péče o duševní zdraví. A komunitní služby se jmenují právě kvůli tomu, že jsou poskytovány v místní komunitě, to znamená u klientů doma, v jejich přirozeném prostředí. Myslím, že bez sociálních služeb by reforma péče o duševní zdraví vůbec nemohla jednak vzniknout a jednak fungovat a být realizována.

S jakými každodenními věcmi pomáháte vašim klientům?

Klienty doprovázíme na úřady, k lékaři, mapujeme jejich potřeby, pomáháme jim sehnat bydlení, práci, vytváříme pro ně denní programy a učíme je, aby denní režim uměli využívat i mimo oblast sociálních služeb, to znamená, aby se stali běžnými občany.

Jaký druh bydlení je pro duševně nemocné pacienty nejlepší? Je to samostatné bydlení třeba s nějakou dopomocí, nebo naopak bydlení v rodině, kde jsou rodinní příslušníci kolem? Co je nejlepší a s čím se setkáváte, s jakými formami bydlení pro duševně nemocné?

Jsem přesvědčen, že pokud to jde, člověk má bydlet někde v blízkosti své rodiny, tam kde má kořeny, protože to je pro jeho duševní zdraví asi to nejlepší. Ne všichni mají toto štěstí, a proto Fokus Praha poskytuje služby chráněného bydlení. Jednak komunitní typ, to je takové společné bydlení, a jednak individuální bydlení v jednotlivých bytech na městských částech. Vedle toho se rozvíjí systém přidělování sociálních bytů ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy. Tam komunitní služby pomáhají klienta udržet v bydlení, aby platil nájem a plnil běžné občanské role.

Pracujete hodně v terénu?

Mělo by to být tak, že minimálně padesát procent práce je v terénu a zbytek někde takzvaně ambulantně, to znamená v kanceláři apod.

S čím duševně nemocní potřebují nejčastěji pomoci, co se týká bydlení?

Velký problém v tuto chvíli je, že nejsou byty jako takové, nebo když jsou, tak nejsou zrekonstruovány. Magistrát hlavního města Prahy vymýšlí systém přidělování sociálním bytů. Přihlásil se k myšlence housing first, což znamená bydlení především. Ta pracuje s takovou inovativní představou, že člověk si nemá bydlení zasloužit, ale je lepší mu ho nabídnout a potom se daleko lépe zotavuje a je schopen plnit společenské role.

Znamená to tedy, že vaši pracovníci pomáhají lidem třeba i jak zvládnout domácí práce, jak doma vše zorganizovat, nejenom ty složenky a takové ty procesní věci, ale třeba i s úklidem, prostě naučit ty lidi se o sebe starat?

Ano, lidi učíme běžné úkony, resp. oni se to učí sami a mají k tomu jen doprovod nějakého sociálního pracovníka.

A znamená to tedy, že z původní rodiny ty věci neznají, že to potřebují skutečně naučit? Protože si říkám, že třeba mytí nádobí asi každý umí.  

Na jednu stranu někteří to z rodiny neznají, protože nemuseli dělat nic, uvrtali se do role pacienta, a tudíž od nich ostatní neměli žádné vyšší nároky a byli takzvaně osvobozeni od těchto domácích prací, ale potom část těch klientů se dlouho pohybovala v hospitalizacích, v psychiatrických nemocnicích, kde vlastně mají úplně full service a nemusí dělat vůbec nic, dokonce ani nemohou, takže tyto návyky ztratili nebo minimálně si je potřebují osvěžit. 

Velmi důležitá je také práce. Jaký je ten aktuální přístup – podporuje práci pro všechny pacienty? Práce je léčivá…

Ano, rozhodně je práce léčivá. Myslím si, že v dnešní době se náš sociální status, a to, jak jsme duševně zdraví, hodně odvíjí od toho, jestli jsme užiteční pro společnost a máme takovýto svůj pocit ze sebe. A v tom je práce nezastupitelná. Jsem přesvědčen, že velká většina lidí s duševním onemocněním je schopna, když se zmapují jejich potřeby, možnosti a zaměření, obstát na trhu práce. Metoda, kterou využíváme ve Fokusu nejčastěji, se jmenuje IPS – individual placement support. Pracuje s představou, zase podobně jako u toho bydlení, že člověka umístí na nějaké pracovní místo, které je dopředu dojednané se zaměstnavatelem, a pak mu pracovníci poskytují podporu tak, aby na tom místě vydržel, fungoval a snášel pracovní stres, uměl odpočívat atp.

Lidé s duševním onemocněním jsou často v invalidním důchodu. To znamená, že když firma zaměstná takového člověka, má nějaké výhody?

Ano, mají odpočty na daních a mohou zažádat o tzv. chráněné pracovní místo a dostávat dotace z úřadu práce za konkrétních podmínek. Ale myslím, že hodně z těch pracovních míst vůbec nejsou v režimu nějakých výhod. Lidé s duševním onemocněním mají velký potenciál, který je obvykle neviditelný nebo zadupaný do země a když se správně objeví, tak si myslím, že mohou být velkým přínosem i bez výhod ze strany státu.

A to tedy znamená objevit ten jejich potenciál a s tím vy pomáháte…

Ano. Základní metodou práce je case management, což je síťování služeb a různých přirozených zdrojů. Všechno je postavené na spolupráci a lidském vztahu, který se zaměřuje nejvíce na zdroje člověka a na úspěchy, které zažil. Protože každý zažíváme drobné úspěchy, ale velmi často si jich nevšímáme a sledujeme spíše to, co se nedaří nebo to negativní.

Přeci jenom duševně nemocný člověk se v některých situacích chová jinak. Pro okolí to mnohdy může být velmi překvapivé, někdy i stresující. Někdy to okolí nechápe, jak má vlastně toho člověka přijímat. Jak dalece je poučené okolí ve firmě, kde člověk pracuje? Jak se má chovat? Jak třeba s tou jeho nemocí zacházet, když se nějak zaktivizuje?

Poučeni jsme v zásadě všichni, ale ne vždycky jsme schopni se podle toho poučení nějak chovat; to asi známe. Myšlenka IPS říká, že to, co je v práci, je práce a ostatní podpůrné věci by měli řešit spíše pracovní konzultanti z center duševního zdraví nebo komunitních sociálních služeb.

My jsme si už řekli, jak pomáháte významně, co se týká bydlení, práce, ale jsou to také volnočasové aktivity, se kterými pomáháte svým klientům. Jaké volnočasové aktivity pro ně připravujete?

Ve Fokusu Praha máme tři denní centra, která nabízejí denní programy různého charakteru. Nejčastěji a historicky to byla keramika, šití, doplněné o kulturní akce, výlety a sportovní vyžití. V psychiatrické nemocnici v Bohnicích běží fotbalový tým, který vyjíždí do různých evropských zemí. V loňském roce jsme pořádali EASY CUP 2019, což je takový mezinárodní turnaj lidí s duševním onemocněním.

Lidem s duševním onemocněním hodně pomáhá, když mají program připravený. Když tam asi nezbývá moc času na nějaké, řekněme vlastní myšlenky. Funguje to, nebo je to omyl?

Na to vám asi odpoví každý trošku jinak. Můj názor je, že když to bude pro ty lidi dopředu připravené, nebudou si to moct vybrat sami, začít si organizovat čas sami, tak je to jenom taková věc, kterou udrží přechodně a pak to vlastně není nic, co by pro ně fungovalo. Myslím si, že když s člověkem vytváříme dobrý vztah, on v sobě probouzí sebedůvěru a režim si začne plánovat víceméně sám.  

A může využít některou z vašich služeb nebo nějakých jiných služeb…

Náš postoj k denním programům je takový, že lidi by si potom měli hledat aktivity někde mimo sociální služby, aby nebyli klienty nadosmrti.

Jaká je vaše zkušenost, jak to lidem pomáhá? Opravdu jsou u vás třeba v řádech měsíců a potom už hledají aktivity sami, nebo je to běh na delší trať?

Je to běh na hodně dlouhou trať, protože i s reformou péče o duševní zdraví přichází různé nové myšlenky. My jsme byli zvyklí dělat programy ambulantně, taková chráněná místa, což ono to samo o sobě funguje jako bezpečné prostředí, ale dělo se to, že tam lidi zůstávali poměrně dlouhou dobu a nic je nemotivovalo vrhnout se do života běžné společnosti. A to se teď pokoušíme změnit – více zapojovat veřejnost a podporovat destigmatizační projekty, aby se ti lidé nesetkávali s nějakým výrazným nepřijetím.

A prozraďte, odchází od vás lidé spokojenější, šťastnější, klidnější, na vlastních nohách?

To se takto vůbec nedá říct, protože krize a špatné nálady k člověku patří a někdy je krize opravdu velkou nadějí na to, že člověk najde jiný, lepší směr. Krize je definována jako období chaosu, kdy přestanou fungovat původní zvládací mechanismy a hledají si nové. Takže i když těm lidem nemusí být úplně do zpěvu, když od nás odchází, tak to vlastně není špatně. Ale v zásadě tím, že koncept zotavení je zaměřený na úspěchy a vidění pozitivních stránek, tak by mohli být šťastnější. Ale to je takové zprofanované slovo…

V každém případě to, že si lidé řeknou o pomoc, je v pořádku, a ta pomoc je připravená a je připravená v řadě různých oblastí života… 

Ano, říká se, že péče má být komplexní, což opravdu znamená, že musíme zapojit všechny oblasti bio-psycho-socio-spirituálního modelu, protože když na nějakou z nich zapomeneme, cesta zotavení bude vždy někde pokulhávat a společnosti se to vrátí.

Dotazy diváků

S čím potřebují lidé s duševním onemocněním pomoci?

Fokus Praha se pokouší nastavovat svoje služby tak, aby obsáhly všechny potřeby těchto lidí. To znamená, mluvili jsme o bydlení, denních programech, zaměstnávání, multidisciplinárních zdravotně-sociálních týmech, psychiatrické služby, máme psychiatrickou ambulanci, psychoterapii v Centru Břevnov, sociální firmy. Děláme také destigmatizační projekty, protože téma destigma je velmi důležité pro společnost a přijetí těch lidí do komunity.

Stalo se u duševně nemocných, o které se staráte, že se zcela vyléčili a mohli být zařazeni do běžného života bez invalidního důchodu, sami si našli bydlení?

Až na ten invalidní důchod, který těm lidem mnohdy zůstává jako takový příjem pro sichr, viděl jsem spousty takových lidí, ať už ve své minulé praxi, kdy jsem pracoval v komunitě pro lidi závislé a duševně nemocné; spousty z nich se vrátilo do běžného života, pracují a nepotřebují žádné další služby. Ale je mnoho těch, kteří zůstávají s podporou.

Jakým způsobem mám přihlásit staršího člověka do nějaké komunitní služby pro duševně nemocné?

V případě, že to jsou senioři, musí spadat do cílové skupiny služeb pro seniory, ale jinak i naše centra duševního zdraví většinou pracují se staršími lidmi. Myslím si, že místně každý sociální a zdravotní odbor by měl mít přehled o tom, jaké služby tam jsou poskytovány a přesměrovat toho člověka na ně, a pak už se přihlásí sám.

Jaký je rozdíl mezi sociálním bydlením a bydlením pro specifické skupiny obyvatel?

Jestli tomuto dotazu dobře rozumím, bydlení pro specifické skupiny jsou asi nějaké profesní skupiny, kterým obce přidělují byty, a sociální bydlení je veskrze zaměřené v tom systému na lidi, kteří potřebují pomoc s bydlením a nedosáhnou na běžný tržní nájem.

Je více duševně nemocných ve městech? Venkov je přeci jen klidnější.

To se mně zdá jako čistá spekulace. Taky by se mi zdálo, že venkov je klidnější, ale jak tady včera myslím říkal kolega Pfeiffer, obce se uměly kdysi dávno postarat o své bláznivé lidi, ať už v podobě nějakých šamanů nebo tak. Města jsou stresovější faktory, ale myslím, že když se to rozpočte na počet obyvatel, vychází to úplně nastejno.     

Další dotaz se týká komunity drogově závislých. O těch jsme se nezmínili vůbec.

Spousta amerických výzkumů říká, že lidé s duševním onemocněním se obvykle v nějaké fázi svého zotavení uchylují k používání alkoholu nebo jiných návykových látek, takže je to téma velmi propojené a moje oblíbené – duální diagnózy.