Narodil jsem se u Apolináře. To jsem jako dítě mohl rovnou koukat na ten blázinec na Karlově, to je hned naproti. Tenkrát jsem ovšem ještě netušil, co se odehraje v mém životě. Asi do čtyř let jsem bydlel s tatínkem a maminkou ve vile, to mi ještě bylo blaho. Ale potom přišel rozvod.

Vždycky jsem vyprávěl, že svůj život rozděluji na dvě etapy a sice tu dobu do mých patnácti nebo šestnácti let a tu dobu, co byla potom, do mých třiceti. V době, kdy jsem šel na gympl, jsem zkoušel alkohol a potom hned trávu. Nešlo mi ani tolik o tu euforii, fascinovalo mě to jako prostředek změny vnímání.

Do dvaceti let jsem měl úplně normální život – práci, kariéru, přítelkyni. Potom jsem šel na vojnu, kde mě jednoho dne zmlátili a znásilnili. Šel jsem do nemocnice, a když jsem se uzdravil, šel jsem zpátky do služby. O znásilnění jsem ale nikomu neřekl.

Ze svého dřívějšího života si vůbec nic nepamatuji. Vím jen, že jsem nedokázala komunikovat s lidmi, bála jsem se jich, zvedal se mi žaludek, dusila jsem se, nemohla jsem si ani nakoupit, nevěděla jsem, proč jsem na světě, dva roky jsem nosila černé brýle.

Na psychiatrii jsem třináct let, od patnácti, to bylo na dětské psychiatrii v Motole. Dostal jsem se tam tak, že jsem ve škole nepracoval a neposlouchal. Byl jsem tam měsíc. Paní doktorka P. mi určila paranoidní schizofrenii. Pak jsem se vrátil do školy, chodil jsem na střední školu.