Radek, 31 letJako dítě jsem vyrůstal na Mělníku. Rodiče se v mých deseti letech rozvedli. Zůstal jsem bydlet s mámou a s mladší sestrou. Mladší bratr zůstal s otcem. Stále jsem s ním byl v kontaktu. Pro mě to bylo v té době hodně těžké, přestával jsem všemu a všem rozumět. Máma s námi po otcově odchodu žila sama. Peněz jsme moc neměli. Do té doby to bylo bez problémů.
Když jsem nastoupil na učňák, měl jsem tam kamarády. Moc jsem se s nikým nebavil. Nikoho jsem k sobě nechtěl moc pustit. Žádné problémy jsem nedělal. Když jsem měl peníze, chodil jsem na pivo. Vydržel jsem tam celý den. S kamarády jsme chodili hrát basketbal. Holky jsem přehlížel. Po učňáku jsem šel na nástavbu. A dokončil jsem maturitu. Probudil jsem se k životu. Začal jsem mít plány a přemýšlel. Občas jsem si přečetl knížku a začal jsem se zajímat o svět a dění kolem mě. Začal jsem mít ambice a plány. Chtěl jsem dělat vysokou školu, spíše jsem inklinoval k humanitním vědám. Měl jsem nějaké problémy a chtěl jsem si vystopovat, co je důvod. Byl jsem zahloubaný do sebe, táhlo mě to k psychologii.
Na nástavbě jsem se dostal k psychiatrovi. Už jsem byl v depresi. Pociťoval jsem nechuť, nezájem o vše kolem sebe. Přemýšlel jsem o sebevraždě. Musel jsem o tom mluvit, ale už si přesně nevybavuji s kým. Psychiatr byl velmi suverénní, perfektní, měl přehled. Měl jsem z něj dobrý pocit. Seděl proti mně někdo, kdo mi rozumí. Dostal jsem poprvé psychiatrické léky. Snášel jsem to hůře, zklidnilo mě to. Byla to úleva. Potom jsem se s ním domluvil na dobrovolnou hospitalizaci do psychiatrické nemocnice. Tam jsem byl asi 8 týdnů. Bylo mi tam dobře. Potom jsem se vrátil. Máma měla radost, že je mi dobře. Víc jsem mluvil. Dlouho mi to nevydrželo. Zakrátko se mi deprese objevily znovu. Začal jsem pít. Hrozně mi to zachutnalo. Všichni pili, když se šlo za zábavou. To bylo ještě před maturitou. Po maturitě jsem nastoupil jako zahradník. Ve chvíli, kdy jsem měl peníze, tak jsem všechno propil.
Ze začátku v tom zahradnictví bylo hodně lidí, kteří mi pomáhali. Vůbec jsem neuměl si ušetřit peníze ani na svačinu, všechno jsem propil. Občas jsem chodil s kamarády a pak už i sám. Přestal jsem si spojovat alkohol se zábavou, aby byl to pro mě denní chleba. Od roku 2006 už jsem se opíjel. Pořád mi po tom bylo dobře. Vůbec jsem si v té době nedokázal uvědomit, že existuje něco lepšího než alkohol. Dokud to šlo, tak jsem myslel jen na alkohol. Taky jsem se trápil.
V roce 2006 jsem poznal paní doktorku psychiatričku. Ta mi nakonec pomohla se z toho dostat. Opět mi doporučila hospitalizaci v jiné psychiatrické nemocnici. Na chvíli mě zase dali do kupy. Ale léčil jsem se opět s depresemi, ne se závislostí. Ta druhá hospitalizace byla lepší. Pořád to nestačilo na to, abych si s tím vystačil. Otázka je, co jsem od toho očekával. Personál i ostatní vám s tím pomáhají. Já jsem nikdy s nikým moc nespolupracoval. Vůbec mi to nešlo.
Sourozenci mě podporovali, máma se taky hodně snažila. Opět sem pil. Léky a alkohol jsem silně zneužíval. Je to jako brzda a plyn. U toho jsem ještě zvládal pracovat. Objevovaly se mi halucinace. Viděl jsem, slyšel jsem je, cítil, že mi uniká plyn. Zkusil jsem i drogy. Marihuanu, pervitin, extázi, ale nejradši jsem měl kombinaci marihuany a alkoholu, ale to platí od 16 do 20 let. Marihuana mi dělala hrozně psychotické stavy.
Ráno jsem byl schopen vypít litr vína. Do toho 30 mg léků. V sedm jsem si dal dva panáky, na ex pivo a mazal jsem do práce. I v noci jsem musel vstát a ve dvě ráno jsem si musel vypít dvě krabice. V roce 2008–2009 jsem byl poprvé na léčení se závislostí na alkoholu. Z práce mě zase vyhodili, jedna holka, se kterou jsem chodil, mě na to upozorňovala. Byl jsem tam asi 3 měsíce. Nebyl jsem schopen řešit vztahy a lásku a pak jsem odešel a přesto jsem asi rok nepil.
Zase jsem začal pít. Pil jsem asi hlavně proto, že mi chyběl někdo blízký. Opět jsem žil u mámy.
Petr, 31 letVždycky jsem vyprávěl, že svůj život rozděluji na dvě etapy, a sice na dobu do mých patnácti nebo šestnácti a na dobu, co byla potom, do mých třiceti. S kámošem jsem vyzkoušel LSD. Pamatuji si, že jsem si tehdy říkal, že lidi jsou blbí, že neberou LSD, říkal jsem si: „To je paráda, je to levný, nevzniká fyzická závislost. Jediný, co hrozí, je, že někdo může zešílet…“.
Vždycky mi vadilo, že jsem byl na tom tripu třeba čtyři hodiny. Ráno jsem se probudil s vyčištěnou hlavou. Tehdy jsem si přál, abych byl v tom světě napořád. A to se mi nakonec podařilo – po jednom hororovém tripu jsem se z něj nevrátil.
A takhle to bylo týden, měsíc, rok… Došlo mi, že tohle jsem vůbec nechtěl. Bylo to jako skříňka, kterou jsem otevřel, ono to vyskákalo a nešlo dát zpátky. Nebezpečí jsem naprosto podcenil a viděl, že moje psychika není tak pevná. Něco se ve mně jakoby urvalo. Dostal jsem se do jiného děsivého světa. Nejdřív jsem se snažil s tím vypořádat sám. Asi od šestnácti do dvaceti jsem byl ve zlém snu. Největší problém byl v neporozumění sobě a v izolovanosti. Vyčerpávalo mě, že jsem si nějakým způsobem ‘pokurvil‘ život. Měl jsem změněné vnímání svého těla, různé polohalucinogenní stavy, viděl jsem ksichty, i když jsem nevěřil tomu, že tam jsou. Prostě totálně změněné vnímání, které ve mně vyvolávalo úzkost. Informace jsem neměl skoro žádné. Na to vnímání, kterému jsem nerozuměl, se začaly navalovat další stresy a po pěti letech jsem úplně zhavaroval a poprvé skončil na psychiatrii. Díky psychoterapii a kontaktům na psychiatry se mi rozšiřovalo spektrum pojmů. Také jsem začal kamarádit s lidmi a bavit se o těchto duševních věcech. Narazil jsem na kamarádku, která mě zasvětila do Junga. Ten pro mě představoval první jazyk, který to, co se mi dělo, smysluplně popisoval.
V poslední době se mi zase všechny pojmy a příběhy, které jsem si vytvořil, začaly rozpadat, a já se navracím k otázce, co je to vlastně duševní nemoc. Já sám vůči svým stavům pendluji od interpretací čistě biologických přes západně psychologické až po východně filozofické. V současnosti mám takový otevřený systém, jako že zároveň nemocný jsem a zároveň nejsem.
Člověk nad spoustou pojmů už nepřemýšlí, spíš ho uvězňují. Najednou jsem pocítil veliké štěstí, když jsem si uvědomil, že se můžu nad jazykem pozastavit a hrát si s ním pomocí výtvarného umění, prorážet tím jak nějakou sbíječkou. Takové pojmy jako práce, duševně nemocní, psychiatrická léčebna, nebo jedu nakoupit, to je něco, co člověk každý den vyslovuje a vůbec se nad tím nepozastaví. A přitom to v sobě skrývá takovou hloubku – jak je to vlastně celý buď komický nebo zvláštní nebo zábavný, smutný, paradoxní, absurdní!
To, co se mi děje, je nemoc v tom smyslu, že je mi třeba tak blbě, že musím do blázince a že mě uznali jako ze dvou třetin neschopného práce. Na druhou stranu to přináší i něco pozitivního. Pro mě je to skoro až banalita, ale možná nejdůležitější věc. Svým způsobem jsou pro mě zásadní moje selhání. Tyhle „egoprohry“ u mě přirozenou formou pěstují shovívavost nebo schopnost vcítění. Vím, že to jsou moje limity.
Nataša, 31 letVe třech letech se moje máma rozvedla a našla si přítele, který pracoval u policie. V rodině jsem vyrůstala společně se třemi sourozenci. Otčím s námi zacházel jako s vojáky, hodně nás bil. Neměli jsme ho rádi. Později si rodiče pořídili ještě společnou dceru. Když jsme byli malí, máma se nás před agresivními útoky zastávala. Myslím si, že k nám náhradní otec nenašel citový vztah. Cizí dítě se bije lépe. Za mámu jsem se jako malá schovávala. Nevidím žádný způsob, jak splynout s lidmi, protože tím bych rozbila svoji osobnost.
Ve škole jsem byla celkem oblíbená. Sestra s bratrem ve škole prožívali šikanu. Prospěchově jsem na tom byla celkem dobře, ale z chování jsem na základní škole dostala dvě trojky. Doma nebylo nikdy moc peněz, a tak jsem občas něco ukradla. Rodiče před námi zamykali i špajz. Často jsem měla domácí vězení za známky. Byli hodně přísní. Asi proto, že do nás vkládali velké naděje, že z nás něco bude. Přísnost, disciplína, drezúra – nic jiného jsem neznala. Od dětství jsem musela chodit na brigády. Máma byla často v práci. Otčím pracoval na ministerstvu vnitra.
Mám i hezké vzpomínky, třeba když mě máma objala. Na programu dne byly hlavně peníze. Proto rodiče chtěli, abychom co nejdříve vypadli z baráku. Postupně nás vykopli všechny. Starší bratr se v patnácti letech odstěhoval k vlastnímu otci. Mámu u soudu pošpinil, uvedl, že se chová katastrofálně a já jsem měla pocit, že jsem na všechno zůstala sama. Bratr byl pro mě důležitý a byl pro mě oporou. Máma na něj zanevřela. Potom odešla sestra, která začala v patnácti bydlet s přítelem. Po základní škole jsem šla na učňák. Máma mi dala na výběr – zahradnice, nebo krejčová. Byla jsem na internátu. Bylo mi tam dobře, měla jsem klid od rodičů. Po domově se mi nestýskalo. Našla jsem si přítele.
V osmnácti letech jsem se oficiálně odstěhovala z domova. Rodiče mi vzali klíče od bytu. S přítelem jsme začali společně bydlet. V té době jsem si začala uvědomovat, že něco není v mé minulosti v pořádku. Najednou jsem najela na ten stejný rytmus jako máma. Vztah s přítelem trval necelých pět let. Já jsem si potom zažádala o obecní byt. Dálkově jsem si dodělala maturitu. Chodila jsem do práce. Platila jsem nájem. Měla jsem kamarády. V práci jsem povýšila. Mezitím se sestra vdala a narodily se jí dvě děti. Mně bylo v té době dvacet čtyři let. Našla jsem si přítele.
Vše, co se do té doby zdálo být až idylické, přetnula událost, která vše změnila. Zamiloval se do mě sestřin manžel a chtěl sestru opustit. Byl ze sestry nešťastný a se mnou mu bylo dobře. Chtěl se rozvést. Začal mi psát, že ji opustí. Sestra mě pořád přemlouvala, abych s ním šla na pivo a promluvila si s ním, že není v pořádku. On se mi v restauraci svěřil, že mě chce. Na to jsem byla u sestry, ptala se mě, kdo mi pořád píše. Už jsem to nevydržela a všechno jsem ji řekla. Křičela na mě, že jsem kurva. Porvaly jsme se a on ji opustil. Zkolabovala jsem a odvezla mě sanitka.
V té první atace jsem začala mít myšlenky, že půjdu zachránit finanční krizi do Pákistánu apod. Z nemocnice mě odvezli na psychiatrii. Nadopovali mě injekcemi a prášky. Byla jsem tam asi dva nebo tři měsíce, přesně si nevzpomínám. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Nějakou dobu to trvá, než se mozek zregeneruje. Diagnóza, kterou mi určili, je maniodepresivní psychóza.
Když jsem byla stabilizovaná, propustili mě z psychiatrické nemocnice. V té době jsem brala hodně léků. Skoro rok jsem byla hrozně unavená, hodně jsem spala, ztloustla jsem. Byla jsem nezaměstnaná, současný přítel také. Se sestrou jsme se spolu začaly opět bavit. Ale stejně to není dobré, od té doby hned za vším něco vidí. Často se hádáme. Po roce jsem dobrala prášky. Chodila jsem k psychiatrovi. Přítel dělal brigády, výpomoci. Peníze spíš nebyly. Až to dopadlo tak, že jsme zvládli zaplatit akorát nájem. Já jsem si zažádala o dávky hmotné nouze. Začala jsem chodit na veřejně prospěšné práce.
Rozhodla jsem se, že chci mít dítě. Přítel souhlasil a zanedlouho jsem otěhotněla. Je to muž, se kterým chci být do konce života. Těhotenství probíhalo v pořádku. Užívali jsme si to. Muž hledal brigády, kde se dalo. Až se přiblížil čas porodu. V té době jsem chodila za psychiatričkou, protože jsem měla panickou hrůzu z porodu a prosila jsem si, ať mi napíše císařský řez, ale nenapsala. Opět jsem zkolabovala přímo u ní v ordinaci. Okamžitě jsem byla mimo, začala jsem říkat, že ovládám svět, spolupracuju s FBI. Měla jsem manické ataky. Těsně před porodem mě vezli na psychiatrii. V nemocnici jsem byla nějakou dobu na pozorování a potom jsem rodila císařským řezem. Bohužel jsem přítele nechtěla napsat jako otce, kvůli financím. Pamatuji si, že mi po porodu dali dceru do náruče. V nemocnici jsem nespolupracovala. Přítele do porodnice nepustili a nechtěli mu dávat dítě. Mě odvezli do Bohnic a dávali mi elektrošoky. Já jsem zase byla mimo. Nic jsem o sobě nevěděla.
Přítel byl bez práce. Peníze nebyly. Vzal si půjčku od lichvářů. Já jsem si před svou první atakou vzala taky půjčku asi 250 tisíc korun. Do toho se zapojili rodiče, že nejsme schopni starat se o dítě. Následně i sociální pracovnice. Přítel získal dceru do péče jako třetí osoba, musel být pod dohledem rodičů. O tom rozhodl OSPOD.
V Bohnicích jsem byla asi 3 měsíce. Mezitím přítelovi rodiče začali opět zpochybňovat, zda péči o dítě zvládneme. Přítel odjel do Anglie vydělávat peníze. Nebylo co ztratit. Na tom jsme se společně domluvili. Začala jsem se zase starat o dítě. Zase jsem byla nadopovaná prášky. Tchýně urgovala na OSPODu, že nejsem schopná se starat o dítě.
Péče o dítě mi šla. To jsem zvládala. Tohle období trvalo asi rok a půl. Přítel si v Anglii našel práci, já jsem za ním s dcerou jezdila. Chtěli jsme se naučit anglicky a zaplatit dluhy. Já jsem tam nechtěla zůstat. Mám tady kamarády. Jsem si tu jistější.
Mezitím nám OSPOD doporučil „tetu“ do rodiny. Podpora od úřadu. To bylo fajn. Po roce a půl mi moje sestra řekla, že v době mého porodu měla sex s mým přítelem. V tu chvíli jsem jí to věřila. Málem jsem zkolabovala. Přestala jsem brát léky. Chtěla jsem se dát dohromady. Chtěla jsem lépe fungovat. Začala jsem na sobě makat.
Současně jsem byla pořád ve stresu, jak doplatit dluhy, mít peníze na poplatky atd. Zase se to jednoho dne nakupilo a dostala jsem ataku. Byla jsem sama s dcerou. Seděla jsem u počítače. Myslela jsem, že ovládám svět, každému jsem telefonovala. Měla jsem hrozný strach. Dopadlo to tak, že sestra mi zavolala záchranku, zkontaktovala prarodiče, ti si dceru vzali a zažádali si jí do své péče. OSPOD jim vyhověl. Mě odvezli opět do psychiatrické nemocnice. Tam jsem byla asi 14 dní. Pak mě pustili domů, kde jsem byla sama. Dcera žila u prarodičů a mě tam nechtěli.
Za tři dny jsem dostala ataku znovu. Sousedka viděla, že jsem mimo a odvezla mě na psychiatrii. Posléze přijel přítel z Anglie. Pustili mě z psychiatrie po 14 dnech. Jeli jsme do Anglie sami bez dcery. Tam jsem léky nebrala. Pak jsem se chtěla vrátit a řešit co dál. Chtěla jsem začít něco dělat. Přes sociální pracovnici jsem zkontaktovala Fokus.
A začaly jsme se se sociální pracovnicí snažit. Odsouhlasili mi invalidní důchod. Soudně jsme řešili dítě. Přítel splatil dluhy, já už mám také skoro splaceno. Dcera nám byla vrácena. Řešilo se to přes sociální pracovnice z OSPOD. Z fondu ohrožených dětí jsme měli nařízené dohledy. Znaleckými posudky jsme museli prokázat, že se o dítě staráme.
Natálie, 35 letDoma jsem měla pocit, že mě rodiče nechápou. Žila jsem v úplné rodině s mladší sestrou v Praze. Měla jsem dojem, že si doma nemám s kým promluvit o svých problémech. Sama jsem rozhovor začít nechtěla, nevěděla jsem jak. Dnes si s odstupem času uvědomuji, že jsem na mladší sestru žárlila. Vnímala jsem, že rodiče sestře věnují větší pozornost. A moje problémy byly pro rodiče malicherné.
V patnácti letech jsem začala fetovat. Bratranec mě zavedl na místa, kde se mohly drogy koupit. Hned napoprvé jsem zkusila heroin. Předpokládala jsem, že zažiji něco zajímavého, něco jinak. Někdo cizí mi to píchnul do žíly. Byla jsem hrozně zvědavá. Potom mi bylo všechno jedno, nic mě nezajímalo. Znovu jsem si dala heroin za týden a brzy nato jsem si pro něj chodila denně. Strach jsem neměla.
Nejprve jsem investovala do drog z kapesného od rodičů a pak jsem musela začít krást. Nastoupila jsem do prváku na obor prodavačka. Ve druháku jsem školu přerušila. Rodiče mě podezírali z toho, že fetuju. Já jsem zapírala, nechtěla jsem jim ublížit.
Rodiče zasáhli a v šestnácti mě odvezli do Bohnic. Chtěla jsem fetovat, protože jsem si myslela, že je to v pohodě, že to zvládnu. V Bohnicích mě šoupli na dětské oddělení. Netušila jsem, co se mnou bude. Personál se snažil, ale já neměla zájem. Soudně mi nařídili ústavní léčbu v Bohnicích až do osmnácti let. Rodiče za mnou jezdili. Téma drog v rozhovorech s rodiči bylo stále tabu. Bavili jsme se o běžných věcech. Maminka většinou plakala.
Pobyt v Bohnicích nikdy netrval dlouho, protože jsem nemohla být bez drog, tak jsem utíkala. Odmontovala jsem si kličku od okna a vyskočila jsem ven. Dala jsem si dávku a bylo mi dobře a zůstala jsem na ulici. Život na ulici jsem zvládala, strach jsem neměla, myšlenky na blízké také ne – středem světa byly drogy a nic víc. Opakovaně mě zhruba po týdnu nebo dvou policie našla na ulici a opět mě dovezla do Bohnic. Takhle to šlo až do osmnácti let. Vždycky po nástupu na hospitalizaci v Bohnicích jsem měla abstinenční příznaky a byla jsem na detoxu. Měla jsem křeče, celé tělo se mi třáslo. V hlavě jsem měla jen to, že zase musím utéct a dát si.
V osmnácti jsem opustila Bohnice a opět jsem fetovala, ale tentokrát jsem skončila ve vězení. Kradla jsem, tak mě odvezli na Pankrác na celu předběžného zadržení. Soud podal návrh na vazbu. Potom mě odvezli do Pardubic do ženské věznice. Měla jsem vidinu, že mě jednou pustí. Se spolubydlícími jsme měly dobré vztahy. Byly tam za podobnou trestnou činnost – krádeže, podvody. Stýskalo se mi a myslela jsem si, že to potom zvládnu bez drog. Po půl roce mě propustili. Odjela jsem do Prahy zase fetovat.
Takhle jsem fungovala do mých dvaceti osmi let. Velký zlom nastal, když jsem si našla muže, byl to Rus, do kterého jsem se zamilovala. Byl hodný, maličko žárlivý. Taky bral drogy. Z České republiky ho vyhostili, tak jsem odletěla za ním do Ruska a provdala jsem se za něj. Město mělo v té době ponurou komunistickou atmosféru, všude sochy Lenina, tanky – nelíbilo se mi tam. Chtěli jsme vše změnit. V Rusku ani jeden z nás nefetoval.
Musela jsem se vrátit do Čech a zjistila jsem, že jsem těhotná, neplánovaně, ale měla jsem radost. Pravidelně mi posílal do Čech peníze a čekal, až mu skončí za deset let zákaz vstupu do ČR. V ČR jsem bydlela v bytě po kamarádce feťačce. Syna jsem porodila v Čechách. Asi 3 měsíce po narození syna jsem opět začala fetovat. Rodiče mi sice pomáhali, ale já vedle sebe potřebovala chlapa. Nechtěla jsem být už závislá na heroinu. V té době jsem přesedlala na pervitin. Měla jsem kamarádku, která ho vařila. Když jsem brala denně, vše jsem zvládala, měla jsem spoustu energie, nepociťovala jsem fyzickou závislost a žádné silné abstinenční příznaky jako na heroinu.
Několik let jsem i se synem jezdila za mužem do Ruska. V Čechách jsem se synem žila u rodičů. Rodiče mě podezřívali u toho, že fetuju, ale nevyhodili mě kvůli synovi. Takhle to bylo 3 roky. Potom se mi syn tragicky utopil. Toho dne jsem vstala a šla jsem si dát „perník“. On taky vstal, vyběhl ven z domu a utopil se ve venkovním bazéně. Přijela policie, naložili mě do sanitky a odvezli do Bohnic. Měla jsem podmínku za to, že mi umřel syn. Musela jsem chodit ke kurátorce. Od té doby už jsem do Ruska nejela.
Poté jsem krátce bydlela sama. Našla jsem si práci v baru. Pořád jsem užívala pervitin. Policie mě zadržela, když jsem perník dealovala. Na cele předběžného zadržení jsem se pokusila oběsit. Chtěla jsem být se synem. Potom jsem šla dobrovolně do Bohnic, kde mi diagnostikovali smíšenou poruchu osobnosti. V podstatě mě nikdo needukoval o mojí diagnóze. Dodnes vlastně nevím, co to znamená. Až po všech tragických událostech se mi začaly projevovat deprese a úzkosti. Často mám seberažedné myšlenky.
Po třech letech v nemocnici jsem se rozhodla odejít do komunity. Odtud mě po půl roce vyhodili, protože jsem nekomunikovala. Moc o tom mluvit nechci. Mám strach, že to ostatní rozbrečí. Máma pro mě hledala ubytování a našla azylový dům. Před pár měsíci jsem se nakontaktovala na Fokus Mělník. Tady se mi líbí, všichni jsou tu milí.
Martin, 26 letOsm let života s psychiatrickou diagnózou umí člověka pořádně unavit. Někdy už jenom samotný fakt, že po těch letech je stále něco potřeba řešit, to člověka ubíjí. Hlídat prášky. Chodit spát včas. Nepít, nebo aspoň ne moc často a hodně. Chodit na kontroly. Na terapie. Nemít energii. Zažívat relapsy. Zotavovat se z relapsů. Snažit se předcházet relapsům, bát se relapsů… Do toho chuť se na vše vykašlat, neřešit to. Hodit si nohy nahoru a předstírat, že se nikdy nic z toho nestalo a zapomenout...
Zapomenout doby, kdy jsem v životě neviděl žádnou naději a plánoval jsem vše skončit. Na svojí první epizodu, tehdy ještě na střední škole. Na to, že jsem si přetrhal vazy v koleni, skončil jsem kvůli tomu s fotbalem, přítelkyně měla poruchu příjmu potravy a sebepoškozovala se, já měl opravky z matiky. Na to, jak to na mě začalo doléhat. Žádný spánek. Žádná chuť k jídlu. Žádná energie. Jenom myšlenky na to, jak je vše špatně a že je to moje vina, že jsem všechny zklamal a nezasloužím si místo na tomto světě.
Zapomenout na moji první hospitalizaci, kdy jsem se tak hrozně bál – kam mě tu dají a s kým… co se bude dít. Jestli to zvládnu. A jestli se vůbec vrátím někdy zpět. Nepomáhalo, že jsem sedm dní nebyl na denním světle, než mi dovolili alespoň vycházky. Nepomohlo ani to, že jsem měl několik dní po propuštění oslavit narozeniny a moje mysl se ptala, jestli takhle budou vypadat odteď každé moje narozeniny. Zapomenout taky na to, že moje oslava další rok proběhla během hospitalizace v Národním ústavu duševního zdraví. Zapomenout na každodenní debaty na kuřárně, o tom, který způsob dobrovolného ukončení pobytu na Zemi je „nejpohodlnější“.
Zapomenout na šedivá mezidobí, kdy jsem sice neměl akutní epizodu, ale nebylo mi dobře a horko těžko jsem zvládal alespoň některé všední činnosti. Velkou část dne jsem prospal, nebo proplouval v černých myšlenkách, které mi působily až fyzickou bolest. Vytěsnit žaludek, na který jsem musel začít brát prášky, protože roky nepravidelnosti stravy při propadech do epizod si vybraly svou daň. Vypustit z hlavy období závislosti na videohrách, kdy jsem už byl unavený z léčby a nekonečného řešení problémů, takže jsem propadl celodennímu hraní v rámci úniku. Hraní, které jsem provozoval, místo abych fungoval v práci, ve škole, nebo se bavil s lidmi, dělal věci, co mě baví, či cokoliv jiného. Vypustit, kolik času a peněz mi to vzalo, ale i vztahů a příležitostí, než jsem se s tím po několika relapsech v odstupu dalších let vypořádal. Zapomenout spoustu dalších věcí, souvisejících s mým onemocněním, které již nelze vrátit zpět.
Ono to ale nejde. Ať se snažím, jak chci, deprese a úzkosti budou už vždy součástí mého života. Nějakou dobu si to uvědomuji a učím se s tím žít, což se nyní daří lépe než předtím. Rozhodně mi není pořád dobře. Nenastal žádný zázračný obrat, ve který jsem tolik doufal a který by mi spravil hlavu a já bych všechno zvládal jako „normální lidi“. Umím však aspoň trochu lépe přežít, když to na mě přijde. Umím lépe pracovat s negativními myšlenkami, které mi hlava hází, když mám horší den. Pořád se někdy propadám a vzdávám se, ale snažím se mít na mysli, že už jsem to vše někdy přežil a přežiji to znovu.
Věci, které jsem se o životě s psychiatrickou diagnózou naučil, se nyní snažím předat lidem skrze své zaměstnání peer konzultanta v CDZ Brandýsko. Tam mimo jiné s klienty hovořím o částech své zkušenosti, o tom, co mi pomohlo a co ne, nebo prostě sdílíme vzájemně věci, které jsme přežili. Společně pracujeme na své cestě k zotavení. Já se jim snažím empatickým hovorem pomoci, ale i mně samotnému pomáhá, že to vše nepříjemné, co jsem zažil, k něčemu bylo, když to může takto pomoci někomu dalšímu.
Nemoc mi spoustu věcí vzala, ale některé naopak, po čase a letech práce na léčbě, přinesla, jako i toto pracovní uplatnění. Lidé se mě občas v této souvislosti ptají, zda bych si vybral, kdybych mohl, toto vše prožít znovu, když mi to některé věci takto i přineslo. Odpovídám, že rozhodně ne. Ale takhle život bohužel nefunguje. Už se to vše stalo a někdy ještě i stávat bude. Změnit to nejde, ale žít se s tím nějak dá, občas i docela smysluplně. Mám nyní práci, která mě baví, koníčky, jako čtení a kytaru, několik vztahů, které mě naplňují, a mám naději. Naději, že i když se mi to občas vrací a znovu to vypadá, že se z té epizody nedostanu, že už to nikdy nebude lepší, tak to vždy nějak přežiji a dříve či později se opět dostanu do stadia, kdy je mi lépe a můj život je naplněn i spoustou jiných věcí, než jsou symptomy diagnózy.
