Natálie, 35 let – Doma jsem měla pocit, že mě rodiče nechápou. Žila jsem v úplné rodině s mladší sestrou v Praze. Měla jsem dojem, že si doma nemám s kým promluvit o svých problémech. Sama jsem rozhovor začít nechtěla, nevěděla jsem jak. Dnes si s odstupem času uvědomuji, že jsem na mladší sestru žárlila. Vnímala jsem, že rodiče sestře věnují větší pozornost. A moje problémy byly pro rodiče malicherné.
V patnácti letech jsem začala fetovat. Bratranec mě zavedl na místa, kde se mohly drogy koupit. Hned napoprvé jsem zkusila heroin. Předpokládala jsem, že zažiji něco zajímavého, něco jinak. Někdo cizí mi to píchnul do žíly. Byla jsem hrozně zvědavá. Potom mi bylo všechno jedno, nic mě nezajímalo. Znovu jsem si dala heroin za týden a brzy nato jsem si pro něj chodila denně. Strach jsem neměla.
Nejprve jsem investovala do drog z kapesného od rodičů a pak jsem musela začít krást. Nastoupila jsem do prváku na obor prodavačka. Ve druháku jsem školu přerušila. Rodiče mě podezírali z toho, že fetuju. Já jsem zapírala, nechtěla jsem jim ublížit.
Rodiče zasáhli a v šestnácti mě odvezli do Bohnic. Chtěla jsem fetovat, protože jsem si myslela, že je to v pohodě, že to zvládnu. V Bohnicích mě šoupli na dětské oddělení. Netušila jsem, co se mnou bude. Personál se snažil, ale já neměla zájem. Soudně mi nařídili ústavní léčbu v Bohnicích až do osmnácti let. Rodiče za mnou jezdili. Téma drog v rozhovorech s rodiči bylo stále tabu. Bavili jsme se o běžných věcech. Maminka většinou plakala.
Pobyt v Bohnicích nikdy netrval dlouho, protože jsem nemohla být bez drog, tak jsem utíkala. Odmontovala jsem si kličku od okna a vyskočila jsem ven. Dala jsem si dávku a bylo mi dobře a zůstala jsem na ulici. Život na ulici jsem zvládala, strach jsem neměla, myšlenky na blízké také ne – středem světa byly drogy a nic víc. Opakovaně mě zhruba po týdnu nebo dvou policie našla na ulici a opět mě dovezla do Bohnic. Takhle to šlo až do osmnácti let. Vždycky po nástupu na hospitalizaci v Bohnicích jsem měla abstinenční příznaky a byla jsem na detoxu. Měla jsem křeče, celé tělo se mi třáslo. V hlavě jsem měla jen to, že zase musím utéct a dát si.
V osmnácti jsem opustila Bohnice a opět jsem fetovala, ale tentokrát jsem skončila ve vězení. Kradla jsem, tak mě odvezli na Pankrác na celu předběžného zadržení. Soud podal návrh na vazbu. Potom mě odvezli do Pardubic do ženské věznice. Měla jsem vidinu, že mě jednou pustí. Se spolubydlícími jsme měly dobré vztahy. Byly tam za podobnou trestnou činnost – krádeže, podvody. Stýskalo se mi a myslela jsem si, že to potom zvládnu bez drog. Po půl roce mě propustili. Odjela jsem do Prahy zase fetovat.
Takhle jsem fungovala do mých dvaceti osmi let. Velký zlom nastal, když jsem si našla muže, byl to Rus, do kterého jsem se zamilovala. Byl hodný, maličko žárlivý. Taky bral drogy. Z České republiky ho vyhostili, tak jsem odletěla za ním do Ruska a provdala jsem se za něj. Město mělo v té době ponurou komunistickou atmosféru, všude sochy Lenina, tanky – nelíbilo se mi tam. Chtěli jsme vše změnit. V Rusku ani jeden z nás nefetoval.
Musela jsem se vrátit do Čech a zjistila jsem, že jsem těhotná, neplánovaně, ale měla jsem radost. Pravidelně mi posílal do Čech peníze a čekal, až mu skončí za deset let zákaz vstupu do ČR. V ČR jsem bydlela v bytě po kamarádce feťačce. Syna jsem porodila v Čechách. Asi 3 měsíce po narození syna jsem opět začala fetovat. Rodiče mi sice pomáhali, ale já vedle sebe potřebovala chlapa. Nechtěla jsem být už závislá na heroinu. V té době jsem přesedlala na pervitin. Měla jsem kamarádku, která ho vařila. Když jsem brala denně, vše jsem zvládala, měla jsem spoustu energie, nepociťovala jsem fyzickou závislost a žádné silné abstinenční příznaky jako na heroinu.
Několik let jsem i se synem jezdila za mužem do Ruska. V Čechách jsem se synem žila u rodičů. Rodiče mě podezřívali u toho, že fetuju, ale nevyhodili mě kvůli synovi. Takhle to bylo 3 roky. Potom se mi syn tragicky utopil. Toho dne jsem vstala a šla jsem si dát „perník“. On taky vstal, vyběhl ven z domu a utopil se ve venkovním bazéně. Přijela policie, naložili mě do sanitky a odvezli do Bohnic. Měla jsem podmínku za to, že mi umřel syn. Musela jsem chodit ke kurátorce. Od té doby už jsem do Ruska nejela.
Poté jsem krátce bydlela sama. Našla jsem si práci v baru. Pořád jsem užívala pervitin. Policie mě zadržela, když jsem perník dealovala. Na cele předběžného zadržení jsem se pokusila oběsit. Chtěla jsem být se synem. Potom jsem šla dobrovolně do Bohnic, kde mi diagnostikovali smíšenou poruchu osobnosti. V podstatě mě nikdo needukoval o mojí diagnóze. Dodnes vlastně nevím, co to znamená. Až po všech tragických událostech se mi začaly projevovat deprese a úzkosti. Často mám sebevražedné myšlenky.
Po třech letech v nemocnici jsem se rozhodla odejít do komunity. Odtud mě po půl roce vyhodili, protože jsem nekomunikovala. Moc o tom mluvit nechci. Mám strach, že to ostatní rozbrečí. Máma pro mě hledala ubytování a našla azylový dům. Před pár měsíci jsem se nakontaktovala na Fokus Mělník. Tady se mi líbí, všichni jsou tu milí.
