Petr, 31 let – Vždycky jsem vyprávěl, že svůj život rozděluji na dvě etapy, a sice na dobu do mých patnácti nebo šestnácti a na dobu, co byla potom, do mých třiceti. S kámošem jsem vyzkoušel LSD. Pamatuji si, že jsem si tehdy říkal, že lidi jsou blbí, že neberou LSD, říkal jsem si: „To je paráda, je to levný, nevzniká fyzická závislost. Jediný, co hrozí, je, že někdo může zešílet…“.
Vždycky mi vadilo, že jsem byl na tom tripu třeba čtyři hodiny. Ráno jsem se probudil s vyčištěnou hlavou. Tehdy jsem si přál, abych byl v tom světě napořád. A to se mi nakonec podařilo – po jednom hororovém tripu jsem se z něj nevrátil.
A takhle to bylo týden, měsíc, rok… Došlo mi, že tohle jsem vůbec nechtěl. Bylo to jako skříňka, kterou jsem otevřel, ono to vyskákalo a nešlo dát zpátky. Nebezpečí jsem naprosto podcenil a viděl, že moje psychika není tak pevná. Něco se ve mně jakoby urvalo. Dostal jsem se do jiného děsivého světa. Nejdřív jsem se snažil s tím vypořádat sám. Asi od šestnácti do dvaceti jsem byl ve zlém snu. Největší problém byl v neporozumění sobě a v izolovanosti. Vyčerpávalo mě, že jsem si nějakým způsobem ‘pokurvil‘ život. Měl jsem změněné vnímání svého těla, různé polohalucinogenní stavy, viděl jsem ksichty, i když jsem nevěřil tomu, že tam jsou. Prostě totálně změněné vnímání, které ve mně vyvolávalo úzkost. Informace jsem neměl skoro žádné. Na to vnímání, kterému jsem nerozuměl, se začaly navalovat další stresy a po pěti letech jsem úplně zhavaroval a poprvé skončil na psychiatrii. Díky psychoterapii a kontaktům na psychiatry se mi rozšiřovalo spektrum pojmů. Také jsem začal kamarádit s lidmi a bavit se o těchto duševních věcech. Narazil jsem na kamarádku, která mě zasvětila do Junga. Ten pro mě představoval první jazyk, který to, co se mi dělo, smysluplně popisoval.
V poslední době se mi zase všechny pojmy a příběhy, které jsem si vytvořil, začaly rozpadat, a já se navracím k otázce, co je to vlastně duševní nemoc. Já sám vůči svým stavům pendluji od interpretací čistě biologických přes západně psychologické až po východně filozofické. V současnosti mám takový otevřený systém, jako že zároveň nemocný jsem a zároveň nejsem.
Člověk nad spoustou pojmů už nepřemýšlí, spíš ho uvězňují. Najednou jsem pocítil veliké štěstí, když jsem si uvědomil, že se můžu nad jazykem pozastavit a hrát si s ním pomocí výtvarného umění, prorážet tím jak nějakou sbíječkou. Takové pojmy jako práce, duševně nemocní, psychiatrická léčebna, nebo jedu nakoupit, to je něco, co člověk každý den vyslovuje a vůbec se nad tím nepozastaví. A přitom to v sobě skrývá takovou hloubku – jak je to vlastně celý buď komický nebo zvláštní nebo zábavný, smutný, paradoxní, absurdní!
To, co se mi děje, je nemoc v tom smyslu, že je mi třeba tak blbě, že musím do blázince a že mě uznali jako ze dvou třetin neschopného práce. Na druhou stranu to přináší i něco pozitivního. Pro mě je to skoro až banalita, ale možná nejdůležitější věc. Svým způsobem jsou pro mě zásadní moje selhání. Tyhle „egoprohry“ u mě přirozenou formou pěstují shovívavost nebo schopnost vcítění. Vím, že to jsou moje limity.
