Renata, 40 let – Od mala jsem byla spíše uzavřená a tak trošku hyperaktivní. Dětství jsem měla normální, řekla bych. Vyrůstala jsem na pražském sídlišti a trávila dny venku v pohybu. Od dětství jsem sportovala. Nejdříve jsem hrála házenou a v dospělosti jsem se věnovala cyklistice. Nejdříve horské, poté silniční a dráhové. Dodnes mám však nízké sebevědomí a trpím komplexy kvůli svému vzhledu, zejména však výšce, do které jsem narostla. Teď zpětně už vím, že jsem i v dětství měla pár depresivních období. Jelikož se první příznaky deprese u mě objevují somaticky, mysleli si lékaři i rodina, že mám slabší imunitu a že jsem zkrátka „chcípáček“.
Nebyla jsem zvyklá se se svými pocity svěřovat rodině nebo okolí. Pravdou však je, že jsem si jich neuměla všímat a pojmenovávat je a také sport mě naučil je potlačovat a soustředit se na výkon. Životem jsem tak nějak proplouvala. V dospělosti jsem žila jen cyklistikou, tréninky, závoděním a snila jsem o profesionální kariéře, která nakonec nebyla tak daleko. Po dokončení vyšší odborné školy nastal zlom, a to po smrtelné dopravní nehodě při cyklistickém závodě nedaleko Prahy. Bezohledný řidič kamionu naloženého dřevem nám vjel v zatáčce do protisměru. Z kopce jsme jely hodně rychle a musely na vzniklou situaci reagovat. Jedna závodnice bohužel neměla takové štěstí jako já, když jsem naložené klády minula o centimetry, a skončila pod koly návěsu. Nehodu bohužel nepřežila. Pamatuji si jen sprosté nadávky řidiče a zvuky skřípajících brzd kolosu, byla jsem v šoku.
Dodnes mívám flashbacky a nedělají mí dobře hlasité zvuky a nadávky. Několik dní po nehodě jsem jen spala a spala. Měla jsem pocit, že na mě padla tíha celého světa. Poprvé jsem opravdu přemýšlela o smrti, o smyslu života, o tom jak rychle může život vyhasnout. Přepadaly mě pocity viny a byla jsem najednou přesvědčená, že by bylo lepší, kdybych v ten den zemřela já místo té dívky. Ona byla krásná, vtipná, talentovaná, oblíbená, … na rozdíl ode mne. Od té doby jsem si často přála, abych tenkrát zemřela. Neuměla jsem o svých pocitech a myšlenkách vůbec komunikovat. Po nehodě se mě přátelé a rodina snažili zaměstnat, zabavit nebo rozveselit, což vůbec nefungovalo, spíš naopak.
Rozhodla jsem se poprvé kontaktovat psychiatra. Neměla jsem chuť žít, cokoli začít dělat, vytratily se emoce, zažívala jsem poprvé v životě úzkosti, stranila jsem se lidí a, i když jsem se snažila, vůbec jsem nevěděla, jak s prožitým traumatem pracovat. Neměla jsem sílu vstát a cokoliv dělat, najíst se či umýt pro mě bylo tak náročné, že jsem dny občas jen proležela a prospala. Lékař, kterého jsem tehdy navštívila, byl nepříjemný, na nic se mě nezeptal, nic nevysvětlil, věnoval mi dohromady asi dvě minuty a napsal léky, pravděpodobně antidepresiva. Nevím, nikdy jsem si je nevyzvedla, necítila jsem, že by mi to mohlo nějak pomoct.
Jak šel čas, dokázala jsem si časem najít práci, snažila jsem se zapomenout, zaplnila veškerý svůj volný čas různými aktivitami, sportovala jsem, cestovala, a dnes už vím, že jsem se uvnitř bála na chvíli se zastavit, že jsem před vším utíkala. Asi po pěti letech od nehody jsem se opět cítila naprosto paralyzovaná, nedokázala jsem vstát z postele, kolikrát jsem celý den prospala, skoro jsem nejedla, hodiny jsem brečela, třásla se, zanedbávala osobní hygienu, nezvedala telefony a nevycházela z bytu. Život se ztratil v těžké černé mlze plné napětí, která mi byla jediným společníkem. Připadala jsem si jako ve spirále, kdy mě ke dnu táhl těžký kámen a já neměla sílu ji jakkoli přetnout. Většinu lidí jsem od sebe odehnala. Od pocitu, že by bylo lepší vůbec nebýt, jsem se velmi rychle dostala k myšlenkám na sebevraždu, které mě nakonec neustále provázely. Jednoho dne jsem našla sílu a rozhodla se hledat pomoc v Centru krizové intervence. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Přístup psychiatra i psychologa byl ale trpělivý, moc jsem toho tenkrát nenamluvila a měla v sobě zmatek. Cítila jsem se ale v bezpečí, nebála jsem se už, že to nevydržím a něco si udělám. Medikace mi umožňovala si odpočinout od tenze a formovat první myšlenky. Souhlasila jsem s hospitalizací v tehdejší bohnické léčebně a poprvé se více dozvěděla o depresi.
Byla jsem od té doby několikrát hospitalizovaná. Moje deprese jsou farmakorezistentní, to znamená, že antidepresiva nemají takový efekt, aby se mi výrazně ulevilo. Vyzkoušela jsem několik desítek léků či jejich kombinací, ale bez výrazného zlepšení, takže jsem podstoupila také pár sérií elektrokonvulzí, tzv. elektrošoků, a později jsem docházela jednou měsíčně na šoky ambulantně. Pro mě to byla nejefektivnější léčba, která přinesla největší úlevu.
Léčím se už 13 let a jsem přesvědčena, že její nedílnou součástí je také psychoterapie. Otevřela jsem dveře a postupně vypustila všechny pomyslné kostlivce ven. Prožívám opět emoce, naučila jsem se vnímat své pocity, opouštím svůj perfekcionalismus, pokouším se nastavit hranice a být v komunikaci s lidmi asertivní. Zpracovala jsem trauma z nehody, probrala své dětství, smířila se se svou homosexuální orientací a prošla si coming-outem.
Když mám lepší období, které může trvat i několik let, žiju normální a kvalitní život, pracuji, dokážu se poprat s překážkami, být cílevědomá, emancipovaná a mám chuť do života, který skutečně prožívám. Snažím se depresi přijmout jako svou součást, nebojovat s ní ale hledat kompromisy, jak s ní dobře a kvalitně žít. Naučila jsem se odpočívat, zastavit se, pokochat se krásnou přírodou, přečíst si knížku, vychutnat si dobré jídlo. Za ty roky jsem se něco o své nemoci naučila. Cítím, když přichází relaps, a požádám o pomoc. Někdy se mi to daří víc, někdy míň. Pokud vím jak, snažím se nemoc ovládat já a nedovolit jí, aby ovládala ona mne. Někdy je důležité včas zatáhnout za ruční brzdu a zpomalit. V tu chvíli na sebe apeluji, abych byla trpělivá a sama k sobě laskavá.
Psychoterapie a pobyty v psychiatrických zařízeních mě naučily, že je třeba něco, cokoliv, změnit, protože návraty do stereotypů snadno spouští naučené chování. Snažím se měnit věci, které změnit dokážu. Pokud se mi to nedaří, přemýšlím nad tím, co mi přináší setrvání v daném stavu, v daném vzorci chování, jaké to má důsledky a zda je to pro mne přínosem, či naopak. Snažím se zotavovat natolik, abych žila plnohodnotný život s vědomím a přijetím své nemoci a z nich vyplývajících omezení nebo řekněme změn.
Pracuji teď jako peer konzultant v Komunitním týmu Benešov a díky svým zkušenostem s nemocí a léčbou na psychiatrii mohu lépe porozumět a snad i pomoci lidem s psychickými obtížemi, kteří hledají pomoc, podporu a pomocnou ruku.
