Martina, 29 let – Narodila jsem se před téměř třiceti lety jako druhé dítě mladým manželům. Už od dětství jsem byla jiná. Pamatuji si, jak mi babička vyprávěla, že mi trvalo neskutečně dlouhý čas, než jsem si oblékla jednu ponožku, komolila jsem si češtinu podle svých preferencí, jaké písmeno jsem měla zrovna oblíbené, brzy jsem se naučila číst, psát a počítat. Nejlépe jsem se cítila mezi dospělými, s ostatními dětmi jsem si moc nerozuměla. Nechápala jsem svět dětí a vlastně ani dospělých, ale je fakt, že svět dospělých mi přišel více uspořádaný, předvídatelný a hlavně – dospělí se mezi sebou navzájem brali vážně. Velice jsem toužila být dospělá. Vrstevníky jsem pozorovala, abych pochopila, jak se mezi nimi mám chovat. Nešlo mi to přirozeně jako většině lidem, musela jsem se učit pozorováním a chybami, jak se mezi lidmi mám chovat. Nechápala jsem humor druhých lidí, sarkasmus, ironii, vlastně jsem vůbec nechápala, proč se chovají způsobem, jakým se chovají. A trvá to dodnes. Stále se učím a stále spoustě věcí nerozumím, nejsem schopná fungovat v lidské společnosti, i když se hodně snažím. Pamatuji si, jak mi jeden kamarád řekl, že mám na čele jitrnici. A já šla domů a zkoumala před zrcadlem dlouhou dobu své čelo, abych zjistila, kde tam ta jitrnice je. Jestli třeba nějaká vráska neodpovídá tvaru jitrnice. Nechápala jsem to. Až později mi někdo vysvětlil, že to znamená, že jsem hloupá. Nechápu sice proč, ale od té doby si to pamatuji.
Moje první vzpomínky se týkají školky. Jsou dvě. Jedna vzpomínka je ze školkového hřiště, kde byly takové dřevěné domečky s okénky. Pamatuji si, jak jsem seděla sama v tom domečku a skrz okénko a dveře jsem pozorovala ostatní děti, jak si hrají, co dělají, naslouchala jsem, co si říkají, a i když jsem je nechápala, snažila jsem se si toho co nejvíce zapamatovat, abych mohla zkusit lépe zapadnout. Když mě pozorování unavilo, kreslila jsem si botou v hlíně na zemi. Druhá vzpomínka se týká chvíle, kdy ve školkové třídě po mně chtěl spolužák „hodit“ součást auta, která ležela vedle mě. Ano, řekl tehdy „hodit“, takže jsem tu hračku vzala a hodila jí po něm. Doslovné chápání mi dělá problémy dodnes. Učitelka viděla, jak hračka letí, přiběhla do míst, kde jsme si hráli, a zeptala se zvýšeným tónem hlasu: „Kdo to hodil?“ a všechny děti, které u toho byly, ukázaly na mě. Učitelka mě vzala silně pod paží, odtáhla mě za dveře třídy a tam mi dala na zadek. Byl to pro mě šok, bohužel se mi stala nehoda, pomočila jsem se. Učitelka mě seřvala, že jsem si měla dojít na toaletu, vzala mě opět pod paží a zpět do třídy, kde všem dětem řekla něco ve smyslu, že když budou zlobit, stane se jim to co mě, tedy pomočí se do kalhot. Děti na mě koukaly a některé se smály. Byla to ostuda.
Na základní školu jsem se moc těšila. Jako dítě jsem si nehrála s ostatními dětmi venku, ale ležela jsem v knihách. Zajímala mě historie, která je mým koníčkem dodnes. Četla jsem různé encyklopedie a sbírala znalosti, což mě opravdu velmi bavilo. Proto jsem se těšila do školy – na všechny ty informace, které se dozvím, bylo to vzrušující! Ale netěšila jsem se na ostatní děti. Ta sociální stránka školního života mi dělala problémy a děsila mě. Domů jsem nosila samé jedničky, ale kdyby někdo hodnotil schopnost zapadnout, schopnost komunikace se spolužáky a podobné záležitosti, asi bych propadala. Spolužáci si brzy všimli, že jsem jiná než oni. Navíc jsem podle nich byla šprtka. A tak začala šikana, která se táhla po zbytek základní školy a celou střední školu. Na druhém stupni se mi trošku zhoršil prospěch, začala jsem mít častěji psychické propady a necítila jsem se dobře. Už od dětství jsem měla zažívací potíže, které stále trvají, a zažívala jsem záchvaty. Jako dítě jsem začala ječet, zmodrala jsem a omdlela. Pak jsem se naučila lépe se ovládat, takže jsem často záchvaty dusila v sobě. Člověk se musí přizpůsobovat, ať chce nebo ne. Bylo mi psychicky hůř, nastupovala puberta, která byla skutečně výživná. Našla jsem si mimo školu kamarádku, se kterou jsem trávila většinu času. Jednou za mnou přišla a rozplakala se. Nechápala jsem, proč pláče, a hlavně jsem vůbec nevěděla, jak se zachovat. Řekla mi, že pláče kvůli tomu, že jí nikdy neobejmu ani neřeknu, že ji mám ráda. Doslova mi řekla, že jsem jako kámen. Vím, že mi tyto věci dělaly problémy, projevy citů jsem neznala. Poprosila jsem jí, ať mě naučí dávat city najevo, ať mě naučí říkat lidem, že je mám ráda.
Ve 13 letech jsem poznala staršího kamaráda. Přemlouval mě k sexuálnímu styku, tvrdil mi, že když budu mít sex, budu dospělá a lidé mě budou brát vážně. Protože přeci jen dospělí lidé mají sex. Lámal mě několik týdnů, až jsem svolila. Je fakt, že o prvním styku moc nemůže být řeč, protože to bylo takové okrajové. Po pár dnech mě pozval k sobě domů. Už jsem u něj byla, pouštěli jsme si písničky, tak jsem neváhala a šla jsem. Oznámila jsem mu, že už nechci mít „vztah“, že chci být jenom kamarádka. Neviděl v tom žádný problém a pozval mě dál. U dveří jeho pokoje mě něčím udeřil do hlavy, takže jsem spadla na jeho postel. Sundal ze mě oblečení se slovy, že se mi to bude líbit. Byla jsem zcela paralyzovaná a poslouchala jsem na slovo, co za pokyny mi dával. Měla jsem veliký strach. A tak proběhl vaginální styk, po kterém následoval anální, aby to mohl dokončit a nehrozilo, že otěhotním. Poté po mně hodil moje oblečení a řekl mi, ať vypadnu a že si za to můžu sama. Šla jsem domů, velice bolavá na těle i na duši. Uvěřila jsem mu, že je to moje vlastní chyba, a s tímto zážitkem jsem se svěřila až o několik let později mojí kamarádce.
Už toho bylo moc a já nevěděla, jak své problémy řešit. Ve 12 letech, před tou otřesnou událostí, jsem prosila rodiče, ať mě vezmou k psychologovi. Nevzali. Po té zkušenosti, co jsem prožila, bych psychologa potřebovala jako sůl, ale já si nevěděla rady, tak jsem to vyřešila jedním z nejhorších způsobů – ve 14 letech jsem se chytla jedné party, se kterou jsem byla v kontaktu rok, pila jsem denně větší množství alkoholu a užívala marihuanu. Byla to hloupost. Ale myslela jsem, že mi to od mé bolesti pomůže. Ve 14 letech jsem se seznámila s jedním starším kamarádem, se kterým jsem pak měla vztah. První měsíc byl krásný, dvořil se mi, kupoval mi, co jsem si přála, staral se o mě. Po měsíci ale přišla náhlá změna. Nejdřív to byla jedna facka a poté sliby, že už to nikdy neudělá. Pak to bylo pěstí, slova, že si za to můžu sama, a poté sliby, že už to nikdy neudělá. A tak to pokračovalo dál přes kopance, škrcení a podobné záležitosti. Toto období trvalo šest měsíců. Ale nebyla jsem to já, kdo tento toxický vztah ukončil, nýbrž on, protože si našel jinou přítelkyni. A já místo toho, abych byla šťastná, že jsem z toho venku, jsem hledala v sobě chybu a myslela jsem si, že jsem si to všechno špatné, co mě potkalo, něčím zasloužila.
V 15 letech jsem skončila s alkoholem i marihuanou. Končila jsem základní školu a těšila se na střední, protože jsem doufala, že v novém kolektivu lépe zapadnu a nezažiju šikanu a odstrkování a posměšky jako na základní škole. O prázdninách mezi základní a střední školou jsme jeli vlakem do Prahy. Bylo horko, všude plno lidí, vlak byl plný, bylo v něm moc hluku. A ve mně jako kdyby něco přepnulo a dostala jsem záchvat. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Nemohla jsem dýchat, všechno mi připadalo neskutečné, jak kdybych byla v nějaké bublině daleko od ostatních lidí, špatně jsem slyšela, měla jsem srdce až v krku, motala se mi hlava a měla jsem těžké tělo. Kdybych mohla, vyběhla bych na první zastávce ven z vlaku a utíkala, co by mi nohy stačily, pryč od všeho toho hluku a lidí. Ale protože jsem byla zvyklá záchvaty držet v sobě, nechtěla jsem na sobě dát nic znát, takže jsem poslušně dál seděla ve vlaku a dojela v těžké úzkosti až do Prahy. Po vystoupení z vlaku jsem byla vyčerpaná a těšila jsem se zpět domů. A tehdy to bylo naposledy, co jsem jela vlakem.
Nastoupila jsem na gymnázium, ale můj zdravotní stav se zhoršoval. Pocity derealizace, tedy že nic kolem mě není skutečné, ty pocity, jako kdybych byla v bublině mimo ostatní lidi, stále trvaly, úzkost přicházela čím dál tím častěji, některé záchvaty už jsem nezvládla a prožila je v plné jejich síle. Zažívací potíže se také velmi zhoršily. V té době, v září, jsem byla v nemocnici na operaci se srůsty v břiše. Myslela jsem si, že všechny ty záchvaty i zažívací problémy souvisí právě s tímto, myslela jsem si, že až budu po operaci a zahojí se mi rány, budu zase v pořádku. Ale nebyla jsem. Na gymnáziu jsem si vyjednala individuální studijní plán, ale nezvládala jsem to, takže jsem v květnu školu ukončila a narychlo si našla střední školu, kde mě vzali a i mi vyšli vstříc ohledně individuálního studijního plánu. Tak jsem studovala na tento plán celou střední školu a velice mi to pomohlo, protože za normálních podmínek bych školu nebyla schopná zvládat. Neměla jsem problémy s učením, naopak jsem opět patřila mezi nejlepší studenty, problém jsem měla opět v sociální oblasti. Už jsem byla ve fázi, kdy jsem nebyla schopná vydržet zavřená v jedné místnosti s více lidmi. Občas jsem šla na test do třídy, ale postupem času jsem tam chodila stále méně a raději jsem se nechávala zkoušet v kabinetu s jedním člověkem (učitelem), než sedět ve třídě s dalšími například deseti spolužáky. S většinou učitelů jsem si dost rozuměla, podporovali mě, říkali, že toho můžu v životě dokázat hodně, že ten mozek na to mám, jen kdyby mi ustoupily ty psychické potíže, abych byla schopná fungovat ve společnosti. I já v to doufala.
V 15 letech jsem se tedy poprvé dostala do péče psychiatra. Bylo mi řečeno, že jsem prostě víc citlivá, a byla mi předepsána antidepresiva. Snažila jsem se je poctivě brát, ale když ani po několika měsících nepřišlo žádné zlepšení, tak jsem je brát přestala. Přibližně v 17 letech ale nastal ten problém, že jsem měla hlavu přeplněnou myšlenkami, létala mi jedna myšlenka přes druhou, byl to hluk, chaos, trvalo to delší dobu, až jsem měla nutkání mlátit hlavou do zdi, aby bylo chvíli ticho a já mohla spát nebo prostě jen odpočívat. Svěřila jsem se psychiatrovi a dostala jsem na předpis antipsychotika. Beru je dodnes a musím říct, že mi velmi pomáhají. Byla jsem tehdy krásná, vážila jsem 50 kilogramů. S psychiatrem jsme mimo jiné řešili i mé zažívací potíže. Svěřila jsem se mu, že nemám moc chuti k jídlu, protože je mi po většině jídel nevolno. Psychiatr z toho usoudil, že trpím anorexií, předepsal mi léky, o kterých mi řekl, že mi pomohou s lepším trávením, a já mu uvěřila a léky brala. Za dva měsíce jsem přibrala třicet kilogramů, za další čtyři měsíce dalších dvacet kilogramů. To už jsem řekla „dost!“ a léky jsem přestala brát. Což byl kámen úrazu mezi mnou a psychiatrem, takže jsme se rozloučili a já přešla do péče jiného psychiatra. Váha se mi od té doby neposunula nijak výrazně ani nahoru, ani dolů.
V mých 16 letech jsem začala vztah s klukem trvající dva a půl roku. Náš vztah byl plný hádek, rozchodů a návratů, kluk se k nám (tedy ke mně a k mým rodičům) nastěhoval, nechodil do práce, nechával se živit, od mých rodičů si půjčil desítky tisíc. Zažila jsem s ním ve vztahu opakované znásilnění a psychické týrání. Nakonec odešel, protože ho moji rodiče z domu vyhodili a našel si jinou holku. Pro jeho věci přijeli jeho rodiče a chovali se velice drze. Byla to ostuda.
Dokončila jsem střední školu a měla jsem jít k maturitě, ale necítila jsem se na to. Měla jsem úzkosti z toho, že musím být při zkoušce zavřená ve zkušební místnosti dohromady půl hodiny, že budu čtvrt hodiny sedět na potítku, což znamená, že budu mít čas přemýšlet nad svojí úzkostí, která se pak vystupňuje a podobně. Maturitu jsem odložila. A tak jsem jí odkládala několik let, až když už se blížily poslední tři termíny, tak jsem k maturitě šla. Bylo to na podzim, byla jsem tam sama a maturitu jsem po asi třech letech od konce střední školy udělala. Cítila jsem se velice dobře a byla jsem na sebe hrdá. Okolí také, neboť si všichni mysleli, že si tu maturitu nikdy nedodělám.
Po maturitě nastalo období ničeho. Bylo mi přes dvacet, neměla jsem práci a ani jsem se necítila na to, abych někde pracovala, můj psychický stav byl stále špatný a já vůbec nevěděla, co se životem. Sen o vysoké škole jsem musela vzdát, protože nejsem schopná cestovat mimo město (a vysoké školy, které mě zaujaly, byly všechny v jiných městech). V tu dobu jsem chodila na terapii. Měla jsem sebevědomí hluboce pod bodem mrazu, ale díky přístupu psychologa jsem si začala více věřit. Společně jsme vyřešili i otázku invalidního důchodu, protože jsem opravdu nebyla schopná práce. Na správě sociálního zabezpečení mi posudková doktorka řekla, že můj zdravotní stav je na třetí stupeň invalidního důchodu, ale protože jsem mladá, dají mi první stupeň (tedy ten nejnižší) a mám se snažit. Na terapii jsem chodila něco přes rok, pak jsem chodit přestala.
Žila jsem izolovaná od společnosti, vlastně jedinou společnost mi kromě rodiny dělali lidé online na Facebooku a jiných sociálních sítích. Neměla jsem žádné reálné přátele, nerozuměla jsem lidem a oni mně. Bylo pro mě těžké se s někým sejít, měla jsem silné úzkosti a strach, že se mi udělá nevolno nebo dostanu záchvat a nezvládnu to. Poznala jsem za tu dobu pár lidí osobně, ale s nikým jsem nebyla schopná navázat dlouhodobý vztah ani partnerský, ani přátelský. Propadala jsem se čím dál níž.
V mých 25 letech jsem najednou ožila. Měla jsem stav trvající několik měsíců, kdy jsem milovala všechny lidi na světě, měla jsem pocit, že dokážu cokoliv, co budu chtít, byla jsem plná radosti, smíchu, lásky, péče, pochopení, empatie. Byla to úplná euforie. V té době jsem si našla práci na čtyři hodiny denně, vstávala jsem velmi brzy, bylo to náročné, ale práce mě bavila. Do kolektivu jsem tak úplně nezapadala, ale s nejbližšími spolupracovníky jsem si vcelku rozuměla a bylo mi mezi nimi dobře. Naučila jsem se spoustu nových věcí. Byla to skvělá zkušenost.
A v době tohoto euforického stavu jsem se setkala s mým budoucím manželem. Znali jsme se už z doby, kdy jsem byla v pubertě, ale deset let jsme se neviděli. Takže já, která nebyla schopná ještě před pár měsíci vyjet mimo město, jsem se během prvního týdne přestěhovala k němu na vesnici, úplně jsem změnila svůj život o sto osmdesát stupňů. Brzy jsme se zasnoubili a dva měsíce od první schůzky byla svatba. Nikdo to nechápal, ale moji blízcí říkali, že u mě už se nemají čemu divit, že jsem prostě blázen. Z manželovy strany na svatbu přišla jen sestra s rodinou. Jeho maminka a druhá sestra mě od začátku neměly v lásce. Manželství trvalo tři a půl roku, bylo to nejkrásnější období mého života, zejména tedy naše začátky. Za celý vztah jsme se pohádali asi jen dvakrát, měli jsme mezi sebou takové příjemné souznění, klid a pohodu. Ale všeho moc škodí. Krátce po svatbě jsem přestala pracovat v oné práci, kterou jsem měla na čtyři hodiny denně, protože jsem přestala zvládat to ranní vstávání. Manžel neměl problém s tím, abych zůstala doma, starala se o domácnost a naše zvířata, zatímco on vydělával peníze. Shodli jsme se na tom a oběma nám to tak vyhovovalo. Finančně bylo těžké vyjít, ale snažili jsme se to zvládat.
Po nějaké době manželství manžel zatoužil po dítěti. Já se nikdy na dítě necítila, ani teď se necítím. Nevím, jestli mi chybí mateřský pud, jestli mě až tak moc děsí zodpovědnost nebo prostě jen v sobě vím, že bych nebyla dobrá matka. Ale svolila jsem, vysadila jsem postupně s vědomím psychiatra (ale s jeho nesouhlasem) všechny léky a půl roku jsem byla bez nich. Pak nastal totální propad, jaký jsem ještě v životě nezažila. Měla jsem svůj nejsilnější záchvat vůbec, během kterého se mi zkroutily ruce v křeči a jakoby ochrnuly, stejně jako nohy a celý obličej. Skončila jsem na pohotovosti na akutním příjmu. Po uklidňujících lécích a kapačce s výživou, protože jsem několik dní nebyla schopná jíst, jsem šla z nemocnice rovnou za svým psychiatrem, který mi znovu nasadil všechny léky zpět v ještě vyšší dávce než dříve a snažil se mě uklidnit, že to zvládneme ambulantně, abych nemusela do psychiatrické léčebny, protože, podle jeho slov pro mě psychiatrická léčebna není vhodná a více by mi uškodila, než pomohla. Tak jsem prožila nejhorší měsíce svého života, kdy jsem denně zvracela, vyděsilo mě každé projetí auta za okny, měla jsem silné úzkosti, špatně spala, nebyla schopná se o nic postarat, pořád jsem brečela a moje přání bylo zemřít.
Po nějaké době, co jsem brala léky, se můj stav o něco zlepšil. Rozhodla jsem se zkusit se vrátit zpět na terapie k mému tehdejšímu psychologovi. Přišla jsem za ním, v kostce jsem mu řekla o mých současných problémech i o tom, co jim předcházelo. Řekl mi, že jsem těžší případ, na který nestačí, a odkázal mě na organizaci Fokus. Tak jsem se stala jejich klientem. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Od začátku mi pracovníci z Fokusu moc pomáhají a já jsem jim za to nesmírně vděčná.
Po třech letech manželství šel vztah mezi mnou a manželem z kopce. Já neskutečně trpěla tím, že jsem pořád zavřená doma, manžel mě nikam nevezme, nemáme přátele, nic nezažíváme, chyběl mi kontakt s lidmi, nějaké změny, něco nového. Stav se mi opět zhoršoval, až se mi zhoršil do té míry, že jsem se bála vyjít ven před vrata. Byla jsem naprosto závislá na manželovi. Ten po nějaké době přišel s tím, že si našel kamarádku – a to byl konec našeho manželství.
Vrátila jsem se zpět k rodičům, byla jsem zničená, ale ne tolik, co jsem si myslela. Vždycky jsem si totiž myslela, že jakmile mě manžel opustí, skončím minimálně v psychiatrické léčebně. Nestalo se. Naopak. Místo toho, abych se litovala, zavřela doma a zhoršoval se mi stav, jsem ze dne na den byla schopná sama jezdit, kde bylo potřeba, sama vyřizovat úřady, nákupy a doktory, našla jsem si během krátké doby nějaké nové přátele, se kterými jsem se začala stýkat, začala jsem chodit do kaváren, restaurací a na další hezká a zajímavá místa. Náš rozchod (a následný rozvod) jako by pro mě byl startovací čarou do nového života, který je vážně pestrý. Nežiju už stejně, jako když jsem byla s manželem, ale ani stejně, jako před naším manželstvím. I díky Fokusu mám větší radost z osobního kontaktu s lidmi, z obyčejného povídání o všem možném i nemožném, z navštěvování příjemných míst k posezení s milými lidmi a tak dále. Myslím, že můj život se hodně posunul.
Aktuálně jsem ve stavu, kdy jsem připravená zkusit znovu pracovat, mám své sny a plány, které bych chtěla uskutečnit, poznávám nové lidi a život mě baví. Občas mám skleslou náladu, říkám tomu depka nebo splín, ale to je normální. Občas cítím náběh na záchvat, narůstající úzkost, mravenčení v končetinách, ale pokaždé se mi nějakým způsobem podaří to překonat. Pořád mi dělá problém mezilidský kontakt, zažívám hodně trapných situací, občas i nepříjemné situace, ale zažívám i úsměvné, když někdo moji sociální neohrabanost vezme s humorem. Jsem zvědavá, co mi život dále přinese. Moje motto zní – „Všechno, co se děje, je dobře.“
