V roce 1967 měla máma velmi těžký porod, který dopadl tak, že mě museli přivést na svět kleštěmi. Vyrůstala jsem s mamkou, pro kterou byla důležitější kariéra než rodina, a s tátou, který mě citově vydíral, ale pro mě byl Bohem. V předškolním věku se u mě vyskytly problémy s agresivitou vůči plyšovým hračkám. V šesti letech mě mamka vzala na dětskou psychiatrii do Motola, kde si mě chtěli nechat na pozorování. Uprosila jsem mámu, ať mě tam nenechává. Výsledné doporučení znělo, že se mám snažit ovládat svůj vztek.
Do dvanácti let probíhal můj život v pohodě, ve škole vyznamenání. V té době odešel táta za svou milenkou, naši se rozvedli, mě svěřili do péče mamce. Začaly mé útěky za taťkou, velmi mi chyběl, on mě vždy vrátil mámě. To způsobilo velké problémy, které často vyústily mým fyzickým napadáním mamky, obrovskými hádkami. Vždy po takovém výstupu spravil atmosféru panák alkoholu na usmířenou. Ona mou agresivitu považovala za projev dospívání a odlišných názorů na vše. Ve škole čtyřky, vyučení prodavačkou byl úspěch.
V osmnácti letech jsem se zamilovala a musela se vdát. Synek se narodil v mých devatenácti, s mužem jsme bydleli odděleně. Vše se zdálo v pořádku do doby, než začalo společné soužití v domku na Kladně, kam jsme se v roce 1987 odstěhovali. Zde nastaly neshody, muž chodil do zaměstnání sporadicky, chyběly finance, velmi pil alkohol, vznikaly hádky, já reagovala vztekem. Takže bitky na denním pořádku nejen napadením z jeho strany. Když se vrátil po několikadenním flámu domů, fyzicky jsem ho napadla. Nevěry nebyly důvodem k rozvodu, chtěla jsem, aby synek vyrůstal v úplné rodině, aby nezažil to, co já. Vždy, když bylo po domácím boji, šla jsem si dát panáka do hospody.
Do zaměstnání z mé strany nebylo možné nastoupit, synek měl zákaz do kolektivu kvůli ekzému. Když se u mě začala projevovat agresivita vůči synovi, navštívila jsem psychiatra. Ten předepsal léky, po jejichž užití se mě zmocnila obrovská únava, spala jsem celý den. Muž mi léky vyhodil, já na kontrole u psychiatra uvedla, že je vše v pořádku. V mých dvaceti letech již soužití nebylo únosné. Podala jsem žádost o rozvod, který trval třičtvrtě roku. V den soudního rozhodnutí mě manžel fyzicky napadl, dostala jsem několik úderů hlavou o dveře a poprvé se nebránila.
Za čtrnáct dní mě v noci vzbudil pocit, že já nejsem já, mluvily na mě hlasy, utekla jsem do lesa s přesvědčením, že všichni v mém okolí jsou jehovisté. Když jsem se vrátila, manžel přivolal lékaře, ten mi aplikoval injekci s tím, že se uvidí, v jakém stavu budu ráno. Druhý den opět následovalo přesvědčení, že jsou lidé v mém okolí jehovisté, kteří se bojí zbraní. Tak jsem vzala největší nůž a chodila po kuchyni s tím, kdo se mě bude bát, je jehovista. Rozvedený manžel se se synkem přede mnou zamkl ve vedlejším pokoji. Sousedovic děti přivedly mého nového přítele, ten mi nůž odebral, zavolal lékaře a lékař nařídil odvoz sanitou do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích.
V léčebně mi diagnostikovali schizofrenii, následovala léčba elektrošoky, injekce, léky. Prožívala jsem šílený pocit nesvobody, ukrutný zážitek. Po šesti týdnech mě propustili s tím, že se nemohu vrátit do svého trvalého bydliště, mám užívat léky, úplně abstinovat alkohol, nestýkat se s lidmi z hospody. Přítel mě vzal bydlet k sobě domů, velmi mi pomáhal, dohlížel na mé užívání léků, kterých jsem brala třicet denně. Bývalý manžel vyhrožoval, že mě do léčebny dostane znovu. Psychiatr mi doporučil, pokud se budu řídit jeho radami, zotavím se. Já ho poslechla, „zabejčila“ se, protože léčebna už nikdy víc!!!
Po dvou letech jsem se zařekla, že budu žít plnohodnotný život navzdory omezením. Přes obrovskou únavu jsem se snažila starat o děti, které měl ve své péči. Vzali jsme se. O svého syna jsem se soudila s bývalým manželem tři roky, nakonec byl svěřen do jeho péče. Velmi těžce jsem se smiřovala s tím, že syn není se mnou. Musely mi stačit
víkendové a prázdninové návštěvy. Moc mi pomáhal druhý muž. Je o devět let starší a měl v té době zkušenosti se svými čtyřmi dětmi. Měl v péči dvě, pomáhala jsem se o ně starat. Byly to pro mě těžké roky. Byla jsem zvyklá chodit po hospodách, kde jsem měla kamarády a kamarádky, a najednou místo večerního veselí přišlo uspávání dětí. Chtěla jsem být dětem dobrým příkladem. Učila se vařit, uklízet, někdy to bylo nelehké pod vlivem stálé ospalosti a únavy. Děti se brzy osamostatnily a měly dost problémový život. Snažila jsem se jim pomáhat jak finančně, tak s hlídáním jejich dětí. Mám v povaze pomáhat druhým. Vím, jaké to je být v nouzi jak finanční, tak citové.
Našla jsem si v okolí bydliště kamarádky. Navštěvovaly jsme se, chodily ven na procházky. Také pro mě nebylo jednoduché, že jsem byla stále unavená; vstát před desátou hodinou dopoledne byl kolikrát nadlidský výkon. Postupně mi psychiatrička snižovala dávky léků a ve třiceti letech se můj zdravotní stav zlepšil natolik, že jsem začala zkoušet chodit do zaměstnání. Z počátku jsem nevydržela pracovat déle jak tři měsíce. V roce 2000 mě přijali do chráněné dílny, kde jsem pracovala na částečný úvazek 22 let. Nebylo to vždy jednoduché. Mockrát jsem přišla do práce pozdě, večerní užívání tablet Haloperidolu mi bránilo vstát ráno včas.
V roce 2019 mi zemřela mamka. Já se od manžela odstěhovala a začala navštěvovat psycholožku a Fokus Praha na Kladně. Po roce jsem se již zotavila natolik, že už nebylo potřeba na psychoterapii a do Fokusu docházet. V roce 2021 jsem se podruhé rozvedla.
Když podnik, ve kterém jsem pracovala zkrachoval, začala jsem si shánět práci. Jelikož jsem stále pomáhala známým a kamarádům, chtěla jsem zkusit pracovat s lidmi. Našla jsem nabídku pobočky Fokusu Praha na Kladně na pozici peer konzultanta. Tak mě napadlo tuto práci zkusit, pomáhat lidem, kteří bojují s psychickými problémy.
Od září 2022 pracuji v Centru duševního zdraví Kladno Fokusu Praha, snažím se klientům pomáhat, aby se na mě mohli obrátit, když se ocitnou v podobné situaci, kterou já ze své zkušenosti znám. Jednou za měsíc beru depotní injekci Haloperidolu, nemoc je v remisi, alkohol již 36 let nepiji. Ve svém životě se snažím řídit citátem: „Nepřestaneš tančit, protože zestárneš. Zestárneš proto, že přestaneš tančit.“