V létě tohoto roku nastoupili do „back office“ Fokusu Praha Jana Sajdlová a Marek Huneš. Jana vystřídala Radku Hervertovou na pozici personální ředitelky a Marek se stal vedoucím fundraisingového oddělení, které bude postupně budovat. Oběma jsme položili následující otázky.
1/ Co vás motivovalo stát se součástí organizace, která podporuje lidi se zkušeností s duševním onemocněním?
Jana Sajdlová: Více než 20 let jsem pracovala v sociálních službách, a to konkrétně ve službách, které se zaměřovaly na osoby s mentálním postižením. Když jsem ukončila pracovní poměr, měla jsem pro svou další práci v podstatě jedinou podmínku. Chci pracovat v organizaci, která má nějaký další, pro mě důležitý, přesah. Když jsem si přečetla pracovní nabídku od Fokusu Praha, byla to pro mě jasná cesta, jasná volba. Organizace, která veškeré své úsilí směřuje k lidem, kteří se, ne vlastní vinou, ocitli v nelehké životní situaci, často jsou na své problémy sami, nepochopení, nepřijímaní okolním světem. K lidem, kteří se pokouší se svým údělem žít, fungovat, pracovat, radovat se, navazovat vztahy. Žít obyčejný život. Nemůžu pomáhat přímo jim, ale můžu se zapojit v tom, co umím, a to také považuji za důležité. Vážím si toho, že mě do Fokusu přijali, že jsem se k těm, kteří se přímou prací s těmito lidmi zabývají naplno, mohla připojit.
Marek Huneš: Mám radost a naplňuje mě, když mohu dělat práci s přidanou hodnotou a ve prospěch něčeho, co dává smysl a z čeho mohou čerpat i ostatní. Proto jsem po různých profesních odbočkách nakonec došel až k fundraisingu a angažmá ve Fokusu. Jsem rád, že mohu v této organizaci uplatnit své know-how a nepřímo se tak svým dílem podílet na hlavním poslání Fokusu, tedy podporování lidí se zkušeností s duševním onemocněním v tom, aby mohli žít spokojený a plnohodnotný život.
2/ Co si od své „mise“ ve Fokusu slibujete a jaké jsou vaše hlavní úkoly a priority pro nadcházející období?
Jana Sajdlová: Od svého působení ve Fokusu si slibuji spoustu práce, která by měla vést k vytvoření lepší platformy působení personálního oddělení. Přiblížení se zaměstnancům, jak jen to půjde. Práci na tom, aby to, co nás spojuje a kde pracujeme, nebyla jednotlivá pracoviště, ale aby to byl Fokus jako celek. To, na co bych se v nejbližší době chtěla zaměřit je budování a podpora firemní kultury, budování značky. Dále je to zpracování adaptačního procesu pro nové zaměstnance. Ten bych chtěla zapojit do prevence proti fluktuaci, která je aktuálně velkým problémem Fokusu. Tedy i práce se snižováním fluktuace je velká výzva do budoucna. Od ledna chceme přenést některé povinnosti ředitelů center na personální oddělení, a to zejména proces přijímání nových zaměstnanců. Je toho hodně, co mě čeká, vlastně co nás čeká. Naštěstí mé předchůdkyně, Míša Bolcková a Radka Hervertová, už začaly a nabraly nějaký směr, tak se ho pokusím neztratit.
Marek Huneš: Fokus je v současné době již poměrně robustní organizace se spoustou služeb a zaměstnanců, která potřebuje mít zajištěné prostředky pro to, aby mohla na sto procent dělat to, co si předsevzala a v čem je dobrá. Cílem fundraisera je vytvořit takové mechanismy, které budou k získávání těchto prostředků, pokud možno, kontinuálně a trvale přispívat. Fundraising ovšem není sprint, ale běh na hodně dlouhou trať. Na tento běh je nutné se soustavně připravovat, tzn. mít jasnou vizi, koncepci a dlouhodobé cíle. Jsem rád, že všichni, s nimiž jsem měl zatím ve Fokusu možnost spolupracovat, jedou na obdobné vlně a jsou připraveni vzájemně kooperovat. Jen díky spolupráci napříč celým Fokusem bude možné fundraising posunout na úroveň, na kterou bychom ho chtěli postupně dostat.
3/ Duševní zdraví a lidi s duševním onemocněním provází řada mýtů a předsudků. Setkali jste se s něčím takovým během své dosavadní profesní kariéry?
Jana Sajdlová: Bohužel je smutnou pravdou, že i v 21. století se spousta lidí dívá na ty, kteří mají nějaké duševní problémy, skrz prsty. Velmi rozšířeným mýtem je nutnost zavírat lidi s duševním onemocněním do „blázince“ a tam je držet pod zámkem, protože to jsou mnohdy zuřiví násilníci. Spousta lidí vůbec nedokáže přijmout, že se to může týkat každého z nás, že duševní onemocnění může být vrozené, ale i získané. Dalším mýtem je pocit, že se nejedná o nic důležitého, že se to dá „rozchodit“, protože každý z nás měl někdy „depku“. Snad nejhorší je takové to pohrdavé a odmítavé: „No jo. To za nás nebylo, na to nebyl čas, dneska jsou všichni hrozně přecitlivělí, nic nesnesou. Hned do sebe cpou nějaké léky, jen aby byli důležití.“ S tím jsem se setkala mnohokrát. Důsledkem toho ve značné míře je, že spousta lidí, kteří mají zkušenost s nějakým duševním onemocněním, váhají vyhledat pomoc a potýkají se svými starostmi a utrpeními sami. Při své práci s lidmi s mentálním postižením jsem se poměrně často setkala s jejich zneužíváním, pohrdáním, zesměšňováním. V menší míře i s týráním a šikanou. Vyvolává to ve mně obrovskou hořkost a nepochopení. Co vede zdravého člověka k tomu, aby své sebevědomí upevňoval na tom, že zraní někoho, kdo už i tak zraněný je?! Ublížit někomu, kdo není schopen se bránit, považuji za naprostý vrchol „srabáctví“, absolutní dno. Když se to navíc děje ze strany těch, kteří svou profesní cestu s lidmi s duševním onemocněním spojili, je to zoufalství. Nejsou to sice mýty a předsudky, ale je to realita, která je pro nemocné lidi velmi bolestivá. Práce s lidmi s duševním onemocněním je práce srdcem. Pokud to tak někdo nemá, neměl by se do ničeho takového pouštět. Možná to zní krutě, ale tak to cítím a praxe mi to mnohokrát potvrdila.
Marek Huneš: Osobně jsem se s tím nesetkal, ale obecně ve společnosti vnímám předsudky, a to nejen k lidem s duševním onemocněním. Nicméně věřím, že s každou další generací budou alespoň některé předsudky slábnout. Velmi tomu může pomoct i cílená destigmatizace, což je oblast, na kterou nechci i v rámci své fundraisingové činnosti rozhodně zapomínat.
4/ Máte nějaký vlastní recept, jak si udržet dobré duševní zdraví a být psychicky fit?
Jana Sajdlová: Mám. Pracuji na vztazích s přáteli, rodinou, známými. Zkouším se radovat i z těch nejobyčejnějších okamžiků. Snažím se každý den žít tak, jako by to byl můj poslední. Mám se ráda, proto na sebe myslím i s odpočinkem a věcmi, které mě baví. Ne vždy to vychází tak, jak bych si přála, ale pořád se snažím. Ráda se směju, nahlas, bez ohledu na to, jestli se to lidem kolem líbí nebo ne. Mám ráda život a vážím si ho. Vážím si toho, čeho se mi dostává, a to v dobrém i ve zlém. Všechno beru jakou nezbytnou součást našeho bytí. Mám ráda lidi.
Marek Huneš: Vlastní recept nemám, ale vím, že zásadní je pravidelný a dostačující kvalitní spánek. Za velice důležité také považuji mít přátele, o které se mohu opřít, a rodinné zázemí. Dále si být jistý, že mi moje práce dává smysl a mít čas pro svoje osobní zájmy.
