ANKETA: Muž jako sociální pracovník – předsudky a mýty

Co nás vede k tomuto tématu? Poptávka po mužích do týmů stále roste. A proč? Jedná se jen o prosté matematické vyvažování genderu? A proč se muži na tuto práci hlásí méně? A proč je o ně větší zájem? Na jaké předsudky a mýty přitom narážíme? Otázek je mnoho. Otázkou zůstává, jestli na ně umíme odpovědět. Rozhodli jsme se učinit první krok a toto téma pro tuto chvíli otevřít.

Výběrová řízení na pozici sociálního pracovníka / sociální pracovnici vypisujeme pravidelně. Pro Fokus Praha je to jedna ze stěžejních odborností. Pravidelně se hlásí většinou spíše ženy. Např. na jeden z posledních inzerátů se přihlásilo 30 kandidátů, z toho 5 mužů a z toho jen 2 s odpovídajícím vzděláním, které umožňuje práci v sociálních službách.

Z pohledu HR vnímáme potřebu diverzity v týmech – nejen z hlediska věku, zaměření v sociální práci, ale také v genderu. A dává to i smysl vzhledem k rozmanitosti našich klientů a jejich témat, která přinášejí k řešení do služeb. A čím si vysvětlujeme, že zájem mužů o naše vypisované pozice je spíš nižší? Sociální práce je často spojována s profilem, jako jsou podpora, péče, empatie, soucítění a kompetencemi jako je nácvik sociální rehabilitace (nácvik uklízení, vaření apod.) nebo doprovody do různých institucí. A to je stále v naší současné společnosti přisuzováno spíše ženské roli.

Další otázkou je vnímání prestiže povolání obecně. A zde si nemusíme nic nalhávat, práce v byznyse (např. na pozici právník, manažer, IT specialista, markeťák…) je vnímaná lépe než práce sociální. A tím ale rozhodně nechceme říct, že pomáhající profese nejsou prestižní, podívejme se na záchranáře, hasiče, lékaře, ale sociální pracovník k těm TOP povoláním nepatří.

A důležité je samozřejmě i finanční ohodnocení. Průměrná mzda na pozici sociálního pracovníka nepatří k nejvyšším.

Naopak z pohledu Fokusu Praha je nízká prestiž povolání sociálního pracovníka absolutně mimo. Vidíme, jak důležitá, odpovědná a v mnoha ohledech náročná fyzicky i psychicky a dokonce někdy i nebezpečná (v případě zvládání některých krizových situací) tato práce je. Pohled na sociální práci jako na pokec s klientem u kávičky je něco, co nás dokáže úplně vytočit. Ale opusťme úhel pohledu HR a pojďme dát slovo našim kolegům na pozici sociálního pracovníka.

Ve Fokusu Praha pracuje na této pozici dnes více než 20 mužů, zeptali jsme se jich na jejich vlastní zkušenosti.

Proč ses rozhodl jít do pomáhající profese – konkrétně sociální práce?

Výchova v rodině – jsem ze zdravotnického prostředí a směřování do pomáhající profese mi bylo přirozené a nechtěl jsem studovat medicínu. A pak zážitek s mým dědečkem, který žil deset let s ictem a já jsem jednou selhal v jedné situaci, kdy potřeboval pomoct. Do dneška mi to přijde líto, že jsem nepomohl. (Jan Koláčný)
Protože jsem nikdy neviděl smysl v prostém vydělávání peněz a věřím, že sociální práce – zvlášť taková, jakou jí děláme – má potenciál skutečně pomáhat lidem, respektive přinášet lidem v jejich životech podporu k tomu, aby žili svoje životy sami za sebe, s maximální kvalitou, spokojeností a štěstím. (Vlasta Dubský)
Když jsem se sám potýkal s duševním onemocněním, narazil jsem na chladný a ne příliš citlivý přístup několika psychiatrů a dalších odborníků v oblasti duševního zdraví a postupem času ve mně vznikla motivace stát se součástí změny přístupu v systému péče o duševní zdraví, kterou vnímám jako nezbytně nutnou. (Vojtěch Bartl)
Byla to náhoda. Před více než dvaceti lety jsem byl v Milaně na soukromé party a potkal jsem ženu, která mi nabídla práci v azylový dům pro matky s dětmi nemocní AIDS. Ze zvědavosti jsem byl na pohovor a …tak nastupoval jsem do své první práce v sociálním sektoru. (Roberto Alquati)
Přišlo mi to jako zajímavá a smysluplná práce, pracoval jsem na různých pozicích v různých oblastech a soc. práce mě zatím bavila nejvíce a nejdéle jsem u ní vydržel. (Jakub Tomeš)
Pod vlivem rodičů, kteří jsou oba sociální pracovníci. (Ondřej Macl)
Asi jsem k tomu vždy směřoval, rozlousklo se to kdysi na civilní službě v Jedličkově ústavu, od té doby, s občasnými pauzami na vydechnutí, dělám sociální práci. Dává mi to smysl a baví mě to. (Petr Špaček)

V čem vidíš kvalitu a prestiž této práce?

Základní kvalitou té práce je dobrý vztah s lidmi kolem. Sociální pracovník je schopen jí vytvářet a zároveň si ji užívat 😉 Prestiž? nikdy mě o ní nenapadlo přemýšlet. to, že je kolem prima banda lidí je pro mě důležitější. (Jan Koláčný)
Nemyslím si, že sociální pracovníci mají v naší společnosti nějakou velkou prestiž. Myslím si, že získat prestiž a respekt v očích jiných oborů (např. zdravotnického) bude jedna z výzev tohoto oboru. (Tomeš Jakub)
Vezmu to z pozice pracovního konzultanta. U konzultantů je ta kvalita dvojnásobná, nejen, že musí být dobrý sociální pracovník, ale i dobrý „obchodník“ se zaměstnavateli. Prostřednictvím práce měníme, k dobrému, životy lidí s duševním onemocněním v podstatě ve všech oblastech, zdraví, společenský status, kvalita života ap. Děláme něco, co opravdu pomáhá, skrze zaměstnané klienty a zaměstnavatele ovlivňujeme i přístup celé společnosti. Edukujeme tak společnost v přístupu k lidem s nějakým znevýhodněním. A tohle všechno je sakra velká prestiž. (Petr Špaček)
Myslím, že komunitní a sociální služby jsou v dnešní době zásadní součástí podpory lidí s různorodými znevýhodněními a zároveň do určité míry suplují tristní nedostatek psychologů, psychoterapeutů atp. Nedávno bylo zveřejněno srovnání počtu lidí, kteří se letos léčili s duševním onemocněním, byli s těmito problémy hospitalizování, nebo spáchali sebevraždu se stejnými počty v letech 2017 a 2014 a bylo prezentováno jako překvapující, že po covidu a opatřeních s ním souvisejícími nedošlo k nárůstu těchto počtů – myslím, že to je právě díky sociálním službám, v tom spatřuji kvalitu naší práce. (Vojtěch Bartl)
Vzhledem k tomu, že každá práce, pokud je dobře odvedená, může mít kvalitu a prestiž. Spíš bych řekl, že kvalita této práce spočívá v pozornosti, kterou jsme schopni věnovat potřebám lidí. (Roberto Alquati)
V tom, že dokáže pomáhat konkrétním lidem. Sekundárně v tom, že může pomoci vyprázdňovat psychiatrické fabriky typu PNB, zbavovat lidi závislosti na sociálním systému a tím přinášel benefit společným financím atd. (Vlasta Dubský)
Člověk pracuje s lidmi a je v kontaktu s jejich životními tématy. Práce je to velice pestrá, naplňující, a i ty „krizovky“ má dobře ošetřené týmovou prací či systémem supervizí. (Ondřej Macl)

Setkal ses ve svém okolí s předsudky vůči své profesi sociálního pracovníka?

Spíš jsem velmi výjimečně setkal s pozitivní reakcí, s tím, že někdo ocenil, co dělám(e). Většinou naopak musím vysvětlovat, co a proč děláme, proč to má smysl, a proč si nepřipadám jako selhávající „lůzr“, když se věnuji sociální práci s klienty, a například neprodávám auta v AAA… Perliček je tolik, že z nich nebudu vybírat – ale reaguji na to většinou vysvětlováním — pokud je reakce moc stupidní, reaguji ukázkou vzdalujících se zad. (Vlastimil Dubský)
Setkal jsem se i přímo v prostředí sociálně práce s předsudky vůči tomu, že jsem muž (tj. Nemusím tolik uklízet jako mé kolegyně, vyznám se v technických věcech…). Mimo SP se většinou setkávám spíše s obdivnými reakcemi – že dělám něco smysluplného, za málo peněz, co by jiní dělat nemohli, a někdy si to představují až příliš dramaticky. A taky mají pocit, že jsem citlivý, něžný, feminní či pečující – když jsem ten sociální pracovník (což ale snad je i trochu pravda! 🙂 Jenom bych dodal, že ta práce vyžaduje i jistý pragmatizmus, věcný, profesionální přístup či jistý typ znalostí). (Ondřej Macl)
… když jsem pracoval v podporovaném zaměstnávání v jiné organizaci a chodil jsem asistovat klientům na pracoviště, dělo se poměrně často, že kolegové klienta zpochybňovali naši práci různými poznámkami o tom, že by tohle zvládli taky, že to máme jednoduché, že tam k ničemu stejně nejsme a několikrát se i stalo, že po nás chtěli, abychom jim pomohli třeba s vykládáním zboží nebo něčím podobným – v těch situacích jsem se vždy snažil s klidem vysvětlit za jakým účelem tam jsem, tedy abych poskytl klientovi podporu v případě, že ji bude potřebovat. (Vojtěch Bartl)
naopak – je to vždy hodnoceno kladně. Z druhé strany moje sociální bublina je z velké části ponořená v pomáhající oblasti. Ostatní lidé si spíš všímají jiných mých rolí – muzikanta, myslivce lesáka atd. JEstli to někomu vadí tak se mě asi bojí ;-)(Jan Koláčný)
Nikdy (Roberto Alquati)
Setkal jsem se spíše s předsudkem vůči tomu, že dělám sociálního pracovníka v neziskovce – něco jako, že jsme všichni sluníčkářské nefachčenka, které pijou kafe a jenom mručí 🙂 Většinou na to úplně nereaguji. Na svatbě bratrance, který je z Osoblažska, což je velmi chudý kraj, kde je málo práce a lidé tam žijí většinou hodně skromně, tak se mě ptali jeho přátelé, co dělám za práci, tak jsem jim to vysvětlil a reakce byla, že jsem další co nepracuje rukama a že tahle práce je zbytečná. Vtipná byla reakce jeho ženy, která mu řekla: ,, Vole, až se z toho chlastu zblázníš, tak zapomeň, že ti budu pomáhat já….to ti pak bude Kuba dobrý!“ (řekla to mnohem peprněji, tohle je hodně light :D) Nebral jsem to nijak dramaticky, spíš jsem se tomu zasmál. (Jakub Tomeš)
Nesetkal nebo si to nepamatuju. Naštěstí jsou v mé sociální bublině lidi, co taky dělají sociální práci nebo jsou tomu nakloněni. Je pravda, že se s námi naše nová sousedka-exekutorka na chatě moc nebaví, poté co zjistila, že jsme sociální pracovníci. (Petr Špaček)

Jak se cítíš v kolektivu žen? Dokážeš říct, zda máš primárně mužské klienty, nebo je to jedno? Máš pocit, že se liší sociální práce podle toho, zda jsi s klientem ty nebo kolegyně?

Z odpovědí vybíráme:

V ženském kolektivu se cítím dobře, nikdy jsem toto příliš nerozlišoval, jako zásadnější vnímám, jakou mají kolegyně a kolegové povahu a jak se to odráží v jejich práci s klienty.(Vojtěch Bartl)
Rozdíl v pohlaví může ovlivnit vztah s klientem, ale není to pevné pravidlo. Je však na schopnosti sociálního pracovníka pochopit, kdy je podle probíraných témat potřeba mít na pomoc kolegyni nebo naopak. (Roberto Alquati)
Spíš vnímám, že o některých tématech se klientům a klientkám mluví lépe/hůř s mužem nebo ženou – ať je to sexualita, hygiena, rodičovství nebo různá další témata. Vnímám zažitou představu, že ženy by měly být empatičtější, mateřštější, s větší tendencí klienta ochraňovat a muži naopak systematičtější, cílevědomější a vůči klientovi více vyžadující – ale řekl bych, že to spíš vychází ze stále přežívajících genderových stereotypů, než ze skutečnosti, která tyto stereotypy naopak zpochybňuje. (Vlastimil Dubský)
Asi jak u jakého klienta. Někdo se mnou pracovat nechce, protože jsem muž, někdo naopak chce vyloženě spolupracovat s mužem, takže se to asi nedá zobecnit. Např. při probírání sexuality je bezpečnější to řešit z mé pozice s muži. (Jakub Tomeš)
Z hlediska genderu mi to vychází poměr klientů padesát na padesát. A kdybych se nepodíval do složky, ani bych neuměl říct, jestli mám spíš ženské nebo mužské klienty, je mi to spíš jedno. (Ondřej Macl)
Muž i žena mají trochu jiné role, které se v soc. prac. doplňují. (Jan Koláčný)

A jak se naši kolegové cítí v kolektivu, kde je většina žen? Jedna odpověď za všechny, která hovoří za vše:

Mám skvělý tým, takže výborně. Už si na mě zvykly (doufám :o). (Petr Špaček)

Neopomenuli jsme dotaz na směřování kariéry a výhledů do budoucna. Toto je otázka, která koresponduje s otázkou prestiže. Když se ptáme na kariéru, mnozí z nás si automaticky představí posun o pozice výš v organizační struktuře. Jak ale vnímáme u pohovorů i mezi našimi kolegy, je tu jasný směr k prohlubování vědomostí, zvyšování kompetencí, odbornosti – prostě chuť dělat stejnou práci, ale nejlépe jak je to možné. Prostě práce sociálního pracovníka jde po smyslu, hodnotách a zvyšování kompetencí v dané práci, nikoliv po rychlém kariérním růstu. A v tom tkví gró ambicí a prestiže sociální práce.

Autoři: Michaela Bolcková a Eva Čižinská