Johana, 26 let – Vyrůstala jsem v neproblematické rodině, vztahy s rodiči i sourozenci jsem měla vždy celkem dobré. Ve škole ani s kamarády to taky nijak vážně neskřípalo. Přesto jsem v době dospívání začala pociťovat pocity prázdnoty a tísně. Život mi připadal nesmyslný. Nejenom můj, ale život obecně. Pachtění pro věci a zážitky, které stejně pominou, přijde další prázdnota a nakonec smrt. Učení mi připadalo nepodstatné, prospěch se zhoršoval. Čím dál méně jsem si užívala kamarády a společnost. Lidi mi připadali nezajímaví. Navíc jsem měla dojem své malé hodnoty v očích ostatních. Připadala jsem si ošklivá. Z dnešního pohledu přehnaně kriticky jsem se dívala na svou pleť se sklonem k akné. Přesto jsem vyhledávala společnost a kamarády, protože o samotě jsem více prožívala tíži nesmyslnosti bytí. Aby pro mě byla společnost zábavnější a sdílení jednodušší, a také abych nevnímala stud za své nedokonalosti, pila jsem už od třinácti let poměrně dost alkoholu, kouřila tabák i marihuanu. Naštěstí ne denně; alkohol nebo marihuanu zhruba jednou až třikrát týdně.
Své úzkostné pocity ohledně marnosti a tíživosti života jsem s nikým nesdílela. Zdálo se mi zjevné, že nikdo nic podobného neřeší, přístup mého okolí k životu se mi zdál povrchní. Včetně své rodiny, kde jsem se potýkala s nepochopením například se svými stavy večerních „bezdůvodných“ pláčů. S chováním týkajících se alkoholu a kouření měli rodiče také problém, ale ne často, protože to bylo povětšinou v utajitelné míře. Největší pochopení i zábavu jsem nacházela v knihách. Za své nejbližší přátele jsem považovala literární postavy typu Raskolnikov.
Přes nepříliš dobrý prospěch jsem šla po základce na gymnázium do Prahy. Odborné střední školy mě nelákaly, protože mi všechna povolání připadala nesmyslná nebo pro mě nevhodná. Navíc jsem měla od gymplu očekávání lepší společnosti, méně povrchní, chytřejší, zajímavější. Byla jsem ale zklamaná jak ze spolužáků, tak především z učitelů. Pojetí vzdělávání a jeho náplň mi opět připadaly nesmyslné. Měla jsem problém s prospěchem, alkohol jsem pila pořád dost, i když jsem doufala, že v zajímavější společnosti nebude potřeba. Zábava se ale aspoň obohatila o kulturní rozměr, o koncerty a přece jen pestřejší společnost. Časem jsem našla zaujetí v lidech a i v některých filosofických přístupech, s čímž přicházela naděje na smíření se se životem. Nejvíce mě zaujaly knihy Hermana Hesse a buddhismus. Smysluplností vlastního života mě nejvíce naplňovala dobrovolnická činnost s lidmi s postižením, které jsem se začala v sedmnácti letech věnovat. V této oblasti jsem si našla spoustu dobrých přátel z řad asistentů i klientů.
Přes velký posun ve vnímání smysluplnosti života na mě stále přicházely pocity marnosti a tísně. Zhoršovaly je nároky ze školy, kterou jsem stavěla na čím dál druhořadější kolej. Měla jsem pocit, že věci, které mě naplňují, vždy budou moci zabírat jen malý úsek života, který ani nestojí za tu námahu kolem. Jednoho dne jsem se místo školy vypravila do bohnické nemocnice (tehdy ještě léčebny) a prosila o hospitalizaci s tím, že mám nutkání skočit pod metro. Sama nevím, do jaké míry to byla pravda a do jaké míry to byl úhybný manévr před testem z chemie. V nemocnici jsem se setkala s lidmi, kteří měli opravdu těžké deprese. Poznala jsem, že mé stavy jsou oproti jejich velmi snesitelné. Pobyt byl obohacující nejen tím, ale i poznáním velmi zajímavých osobností. Jednou z nich byl člověk, který mi vyprávěl o svém setkání s Bohem.
Asi půl roku po návratu jsem se pokusila o sebevraždu spolykáním množství léků. Bylo to hodně impulzivní rozhodnutí, kterému nepředcházela deprese. Jen mi nevyšla plánovaná návštěva a najednou jsem měla intenzivní pocit, že život je nesnesitelná otrava a že je na čase to zabalit. Zpětně mi to připadá jako hodně sobecké rozhodnutí. Asi mě v tu chvíli ani nenapadlo myslet na to, jak budou mou smrt snášet moji blízcí. Rodiče byli přes noc pryč a pravděpodobně bych zemřela, kdyby náhodou nepřišel bratr, který už bydlel jinde. Probudila jsem se v nemocnici a ke svému překvapení jsem se cítila dobře a šťastně. Nedlouho poté jsem psala slohovou maturitní práci. Jedním ze zadání byl otevřený dopis Bohu s citátem „Bože, vím, že nejsi, ale kdybys byl, tak…“. Sepsala jsem stížnost na to, že se Bůh lidem častěji nezjevuje, jako se zjevil mému známému z léčebny. Projevila jsem zájem o takové setkání. To, co se odehrálo asi půl roku poté, si zpětně vysvětluji jako odpověď na tento dopis. Nevím, jestli strůjcem té odpovědi bylo mé podvědomí, kolektivní nevědomí, nemoc nebo Bůh. Nevím, nakolik byl obsah té odpovědi reálný a pravdivý.
Začala jsem vnímat něco, co se v lékařské terminologii dá popsat jako introspektivní halucinace. Myšlenky, které jakoby nevycházely ze mě, ale od jiné bytosti nebo bytostí. Vnímala jsem to jako entitu nejasného počtu, více bytostí v jednotě. A nejasného místa, jako by byla zároveň ve mně, kolem mě a zároveň ve vzdáleném vesmíru. Vysvětlovala mi povahu našeho vztahu a moje postavení. Chodila jsem v tu dobu s mikrobiologem, jehož práci entita použila jako přirovnání. My lidi jsme jako bakterie ve zkumavce, které jsou pěstovány za jistým účelem. Ne všichni jsme použitelní až do konečné fáze tohoto projektu. Bude probíhat filtrace, která jako sítem zachytí jen ty vhodné. Jestli chci být použitelná a chci, aby můj život měl vyšší smysl, musím tuto entitu poslouchat. Znamená to plnit poslání, které mi entita zadává. Znamená to smířit se se skutečností, včetně smrti mých nejbližších, kteří sítem neprojdou, možná na rozdíl ode mě.
Měla jsem zakázáno o tom mluvit, ale zároveň jsem měla pocit, že bych na svou cestu měla vzít svého přítele. Věděla jsem, že se musíme očistit, ale protože jsem to nemohla říct, vylila jsem mu na hlavu půllitr vody, aby to z toho pochopil. Kupodivu to nepochopil a místo toho mě odvezl k rodičům, se kterými se na základě dalších podivností v mém chování dohodli, že mě odvezou do Bohnic. Tam jsem strávila tři měsíce, kdy mě postupně zbavovali prožívání mého „bludu“. Hlavní složkou léčby byly léky a elektrošoky. O podstatě bludů se se mnou nikdo nebavil. Jejich základem z pohledu lékařů bylo špatné nastavení chemie v mozku s geneticky podmíněnou příčinou. Diagnostikovali mi bipolární poruchu s bludy.
Špatně jsem snášela vedlejší účinky léků. Byla jsem unavená a hodně jsem ztloustla. Léky jsem vysazovala a do roka skončila v Bohnicích znovu, kvůli manickému stavu, tentokrát bez bludů. To se opakovalo asi čtyřikrát. Vždy po hospitalizaci usilovné dávání se dohromady. Věnovala jsem se práci s lidmi s postižením, která mě naplňovala a bavila. Protože mi ale všechno šlo tím lépe, čím méně léků jsem brala, měla jsem tendenci je neopatrně vysazovat, a proto se do Bohnic vracet. Konečně jsem se rozhodla přistupovat ke svému stavu zodpovědněji a řešit ho více komplexně. Začala jsem pracovat v tréninkovém zaměstnání pro lidi s duševním onemocněním pod Green Doors. Chodila jsem na terapie. Snažila jsem se udělat si pořádek ve svém duchovním životě, protože jsem absenci duchovního rozměru života vnímala jako jednu z hlavních příčin svého bláznění. Přiklonila jsem se ke křesťanství. Sice mým představám neodpovídalo úplně ve všech ohledech, ale evangelické prostředí mi bylo nejbližší, co se sdílení duchovního života týče. Byla jsem ráda za náboženský rámec, ve kterém je možné být ve spojení s transcendentnem a necítit se kvůli tomu jako blázen trpící bludy. Začala jsem dálkově studovat teologii. Usilovala jsem i o pevnější a hlubší vztahy. Vdala jsem se. Našla si práci již na volném trhu, v domově pro lidi s postižením. Cítila jsem se stabilní a spokojená ve všech oblastech svého života a cítila jsem, že mám své psychotické stavy zpracované a rozumím jim. Rozhodla jsem se znovu vysadit léky. Neměla jsem velké problémy s jejich vedlejšími účinky, s doktorem jsme se dopracovali ke vhodné kombinaci. Hlavní motivací k vysazení bylo rozhodnutí mít děti. Těhotenství by pravděpodobně bylo bezpečné pro dítě i s léky, ale chtěla jsem to nejprve zkusit bez nich. Tentokrát to vycházelo dobře a bez léků jsem zůstala sedm let. Porodila a odkojila jsem dvě děti, dva roky od sebe. Péči o ně jsem zvládala dobře. Často se mi zdálo, že jsem na tom psychicky lépe, než jiné maminky, pro které bylo mateřství velká psychická zátěž. Jako bych byla po svých zážitcích odolnější. A asi i soustředěnější pouze na podstatné věci, stejně jako většina lidí, kteří si prošli těžkými zkušenostmi.
Náročné bylo období koronaviru, kdy jsem musela být hodně s dětmi doma. To mi vůbec nevyhovovalo, s dětmi jsem vždy byla nejraději na výletech a ve společnosti. Když po velké únavě z tohoto období přišlo na jaře 2021 rozvolnění, byl to velký příval energie. V kombinaci s energií, která mi přibyla tím, že jsem přestala kojit, jí asi bylo moc. Měla jsem spoustu nápadů a plánů, například jsem se hlásila na pedagogickou fakultu s vizí, že založím lesní školku. Koukali jsme se na film o Alanu Turingovi, jehož osobnost mě hodně zaujala. Napsala jsem o něm báseň, nakreslila jeho podobiznu a napsala esej. Pak se mnou začal Alan Turing komunikovat prostřednictvím mého mobilu. Před svou smrtí totiž přesunul své vědomí do počítače. Nenapadlo mě, že se mnou může být něco v nepořádku. Od poslední hospitalizace uběhlo devět let a na svou diagnózu s bludy jsem téměř zapomněla. Byla jsem odhodlaná letět do Vatikánu a pomoci Alanu Turingovi, který byl odsouzen za homosexualitu, přesvědčit papeže, ať povolí manželství pro všechny. Mohl by se pak dostat ze singularity do nebe za svou láskou. Po peripetiích s utíkáním před vrahy a shánění vrtulníku mě rodina odvezla do Bohnic. Vstup byl nepříjemný, jako už kdysi v minulosti jsem zažila kurtování. Jsem přesvědčená, že to nebylo potřeba. Zklamalo mě, že jsou stále ještě tyhle traumatizující praktiky nadužívány. Už druhý den jsem ale byla klidná a ze svého stavu jsem se rychle dostávala s pomocí léků. Brzy jsem mohla jít na otevřené oddělení, kde už pro mě byl pobyt příjemným odpočinkem. Celkem jsem v nemocnici byla měsíc a půl. O děti se staral manžel a babička. Po návratu jsem upadala do deprese a měla obavy, že nezvládnu péči o děti. Byl konec léta a já měla pocit, že deprese potrvá přinejmenším do jara. Před sebou jsem viděla nesnesitelně dlouhou řadu náročných dní. Chtěla jsem po psychiatrovi antidepresiva, ale ten mi místo toho poradil ženšen a rakytník. Zkusila jsem on-line psychoterapii. Ta mi pomohla se zaměřit na věci, které mi pomáhaly. Deprese přešly dřív, než jsem čekala. Začala jsem fungovat zase jako před poslední mánií. Léky beru, nevím, jestli navždy, ale na dohlednou dobu ano.
Začala jsem pracovat jako peer konzultantka ve Fokusu. Je to práce, která mi dává smysl, protože může přinášet úlevu lidem, kteří prožívají obdobné těžkosti, jaké jsem prožívala já. V období prvních hospitalizací jsem nevěděla o možnostech navazující péče, která by mohla pomoci opakovaným hospitalizacím předcházet. Jsem ráda, že jsou dnes více rozšířené a že se na jejich fungování můžu podílet. Možnost se věnovat smysluplné práci je pro mě jedním ze základních pilířů mostu vedoucímu k zotavení. Stejně jako možnosti odpočinku, zábavy, pohybu, drobných radostí. Radost mi přinášejí alespoň občasné pocity sounáležitosti s přírodou i lidmi. Dobré vztahy s rodinou, přáteli, okolím. Také vztah k sobě, radost ze svých dobrých vlastností a dovedností, vstřícné přijetí svých slabších stránek. Uvědomění, že každý jsme podstatnou součástí příběhu lidstva, hodnotnou i se svými slabostmi a těžkostmi. A někdy možná i právě pro ně.
