Martin, 26 let – Osm let života s psychiatrickou diagnózou umí člověka pořádně unavit. Někdy už jenom samotný fakt, že po těch letech je stále něco potřeba řešit, to člověka ubíjí. Hlídat prášky. Chodit spát včas. Nepít, nebo aspoň ne moc často a hodně. Chodit na kontroly. Na terapie. Nemít energii. Zažívat relapsy. Zotavovat se z relapsů. Snažit se předcházet relapsům, bát se relapsů… Do toho chuť se na vše vykašlat, neřešit to. Hodit si nohy nahoru a předstírat, že se nikdy nic z toho nestalo a zapomenout…
Zapomenout doby, kdy jsem v životě neviděl žádnou naději a plánoval jsem vše skončit. Na svojí první epizodu, tehdy ještě na střední škole. Na to, že jsem si přetrhal vazy v koleni, skončil jsem kvůli tomu s fotbalem, přítelkyně měla poruchu příjmu potravy a sebepoškozovala se, já měl opravky z matiky. Na to, jak to na mě začalo doléhat. Žádný spánek. Žádná chuť k jídlu. Žádná energie. Jenom myšlenky na to, jak je vše špatně a že je to moje vina, že jsem všechny zklamal a nezasloužím si místo na tomto světě.
Zapomenout na moji první hospitalizaci, kdy jsem se tak hrozně bál – kam mě tu dají a s kým… co se bude dít. Jestli to zvládnu. A jestli se vůbec vrátím někdy zpět. Nepomáhalo, že jsem sedm dní nebyl na denním světle, než mi dovolili alespoň vycházky. Nepomohlo ani to, že jsem měl několik dní po propuštění oslavit narozeniny a moje mysl se ptala, jestli takhle budou vypadat odteď každé moje narozeniny. Zapomenout taky na to, že moje oslava další rok proběhla během hospitalizace v Národním ústavu duševního zdraví. Zapomenout na každodenní debaty na kuřárně, o tom, který způsob dobrovolného ukončení pobytu na Zemi je „nejpohodlnější“.
Zapomenout na šedivá mezidobí, kdy jsem sice neměl akutní epizodu, ale nebylo mi dobře a horko těžko jsem zvládal alespoň některé všední činnosti. Velkou část dne jsem prospal, nebo proplouval v černých myšlenkách, které mi působily až fyzickou bolest. Vytěsnit žaludek, na který jsem musel začít brát prášky, protože roky nepravidelnosti stravy při propadech do epizod si vybraly svou daň. Vypustit z hlavy období závislosti na videohrách, kdy jsem už byl unavený z léčby a nekonečného řešení problémů, takže jsem propadl celodennímu hraní v rámci úniku. Hraní, které jsem provozoval, místo abych fungoval v práci, ve škole, nebo se bavil s lidmi, dělal věci, co mě baví, či cokoliv jiného. Vypustit, kolik času a peněz mi to vzalo, ale i vztahů a příležitostí, než jsem se s tím po několika relapsech v odstupu dalších let vypořádal. Zapomenout spoustu dalších věcí, souvisejících s mým onemocněním, které již nelze vrátit zpět.
Ono to ale nejde. Ať se snažím, jak chci, deprese a úzkosti budou už vždy součástí mého života. Nějakou dobu si to uvědomuji a učím se s tím žít, což se nyní daří lépe než předtím. Rozhodně mi není pořád dobře. Nenastal žádný zázračný obrat, ve který jsem tolik doufal a který by mi spravil hlavu a já bych všechno zvládal jako „normální lidi“. Umím však aspoň trochu lépe přežít, když to na mě přijde. Umím lépe pracovat s negativními myšlenkami, které mi hlava hází, když mám horší den. Pořád se někdy propadám a vzdávám se, ale snažím se mít na mysli, že už jsem to vše někdy přežil a přežiji to znovu.
Věci, které jsem se o životě s psychiatrickou diagnózou naučil, se nyní snažím předat lidem skrze své zaměstnání peer konzultanta v CDZ Brandýsko. Tam mimo jiné s klienty hovořím o částech své zkušenosti, o tom, co mi pomohlo a co ne, nebo prostě sdílíme vzájemně věci, které jsme přežili. Společně pracujeme na své cestě k zotavení. Já se jim snažím empatickým hovorem pomoci, ale i mně samotnému pomáhá, že to vše nepříjemné, co jsem zažil, k něčemu bylo, když to může takto pomoci někomu dalšímu.
Nemoc mi spoustu věcí vzala, ale některé naopak, po čase a letech práce na léčbě, přinesla, jako i toto pracovní uplatnění. Lidé se mě občas v této souvislosti ptají, zda bych si vybral, kdybych mohl, toto vše prožít znovu, když mi to některé věci takto i přineslo. Odpovídám, že rozhodně ne. Ale takhle život bohužel nefunguje. Už se to vše stalo a někdy ještě i stávat bude. Změnit to nejde, ale žít se s tím nějak dá, občas i docela smysluplně. Mám nyní práci, která mě baví, koníčky, jako čtení a kytaru, několik vztahů, které mě naplňují, a mám naději. Naději, že i když se mi to občas vrací a znovu to vypadá, že se z té epizody nedostanu, že už to nikdy nebude lepší, tak to vždy nějak přežiji a dříve či později se opět dostanu do stadia, kdy je mi lépe a můj život je naplněn i spoustou jiných věcí, než jsou symptomy diagnózy.
