Nataša, 31 let – Ve třech letech se moje máma rozvedla a našla si přítele, který pracoval u policie. V rodině jsem vyrůstala společně se třemi sourozenci. Otčím s námi zacházel jako s vojáky, hodně nás bil. Neměli jsme ho rádi. Později si rodiče pořídili ještě společnou dceru. Když jsme byli malí, máma se nás před agresivními útoky zastávala. Myslím si, že k nám náhradní otec nenašel citový vztah. Cizí dítě se bije lépe. Za mámu jsem se jako malá schovávala. Nevidím žádný způsob, jak splynout s lidmi, protože tím bych rozbila svoji osobnost.
Ve škole jsem byla celkem oblíbená. Sestra s bratrem ve škole prožívali šikanu. Prospěchově jsem na tom byla celkem dobře, ale z chování jsem na základní škole dostala dvě trojky. Doma nebylo nikdy moc peněz, a tak jsem občas něco ukradla. Rodiče před námi zamykali i špajz. Často jsem měla domácí vězení za známky. Byli hodně přísní. Asi proto, že do nás vkládali velké naděje, že z nás něco bude. Přísnost, disciplína, drezúra – nic jiného jsem neznala. Od dětství jsem musela chodit na brigády. Máma byla často v práci. Otčím pracoval na ministerstvu vnitra.
Mám i hezké vzpomínky, třeba když mě máma objala. Na programu dne byly hlavně peníze. Proto rodiče chtěli, abychom co nejdříve vypadli z baráku. Postupně nás vykopli všechny. Starší bratr se v patnácti letech odstěhoval k vlastnímu otci. Mámu u soudu pošpinil, uvedl, že se chová katastrofálně a já jsem měla pocit, že jsem na všechno zůstala sama. Bratr byl pro mě důležitý a byl pro mě oporou. Máma na něj zanevřela. Potom odešla sestra, která začala v patnácti bydlet s přítelem. Po základní škole jsem šla na učňák. Máma mi dala na výběr – zahradnice, nebo krejčová. Byla jsem na internátu. Bylo mi tam dobře, měla jsem klid od rodičů. Po domově se mi nestýskalo. Našla jsem si přítele.
V osmnácti letech jsem se oficiálně odstěhovala z domova. Rodiče mi vzali klíče od bytu. S přítelem jsme začali společně bydlet. V té době jsem si začala uvědomovat, že něco není v mé minulosti v pořádku. Najednou jsem najela na ten stejný rytmus jako máma. Vztah s přítelem trval necelých pět let. Já jsem si potom zažádala o obecní byt. Dálkově jsem si dodělala maturitu. Chodila jsem do práce. Platila jsem nájem. Měla jsem kamarády. V práci jsem povýšila. Mezitím se sestra vdala a narodily se jí dvě děti. Mně bylo v té době dvacet čtyři let. Našla jsem si přítele.
Vše, co se do té doby zdálo být až idylické, přetnula událost, která vše změnila. Zamiloval se do mě sestřin manžel a chtěl sestru opustit. Byl ze sestry nešťastný a se mnou mu bylo dobře. Chtěl se rozvést. Začal mi psát, že ji opustí. Sestra mě pořád přemlouvala, abych s ním šla na pivo a promluvila si s ním, že není v pořádku. On se mi v restauraci svěřil, že mě chce. Na to jsem byla u sestry, ptala se mě, kdo mi pořád píše. Už jsem to nevydržela a všechno jsem ji řekla. Křičela na mě, že jsem kurva. Porvaly jsme se a on ji opustil. Zkolabovala jsem a odvezla mě sanitka.
V té první atace jsem začala mít myšlenky, že půjdu zachránit finanční krizi do Pákistánu apod. Z nemocnice mě odvezli na psychiatrii. Nadopovali mě injekcemi a prášky. Byla jsem tam asi dva nebo tři měsíce, přesně si nevzpomínám. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Nějakou dobu to trvá, než se mozek zregeneruje. Diagnóza, kterou mi určili, je maniodepresivní psychóza.
Když jsem byla stabilizovaná, propustili mě z psychiatrické nemocnice. V té době jsem brala hodně léků. Skoro rok jsem byla hrozně unavená, hodně jsem spala, ztloustla jsem. Byla jsem nezaměstnaná, současný přítel také. Se sestrou jsme se spolu začaly opět bavit. Ale stejně to není dobré, od té doby hned za vším něco vidí. Často se hádáme. Po roce jsem dobrala prášky. Chodila jsem k psychiatrovi. Přítel dělal brigády, výpomoci. Peníze spíš nebyly. Až to dopadlo tak, že jsme zvládli zaplatit akorát nájem. Já jsem si zažádala o dávky hmotné nouze. Začala jsem chodit na veřejně prospěšné práce.
Rozhodla jsem se, že chci mít dítě. Přítel souhlasil a zanedlouho jsem otěhotněla. Je to muž, se kterým chci být do konce života. Těhotenství probíhalo v pořádku. Užívali jsme si to. Muž hledal brigády, kde se dalo. Až se přiblížil čas porodu. V té době jsem chodila za psychiatričkou, protože jsem měla panickou hrůzu z porodu a prosila jsem si, ať mi napíše císařský řez, ale nenapsala. Opět jsem zkolabovala přímo u ní v ordinaci. Okamžitě jsem byla mimo, začala jsem říkat, že ovládám svět, spolupracuju s FBI. Měla jsem manické ataky. Těsně před porodem mě vezli na psychiatrii. V nemocnici jsem byla nějakou dobu na pozorování a potom jsem rodila císařským řezem. Bohužel jsem přítele nechtěla napsat jako otce, kvůli financím. Pamatuji si, že mi po porodu dali dceru do náruče. V nemocnici jsem nespolupracovala. Přítele do porodnice nepustili a nechtěli mu dávat dítě. Mě odvezli do Bohnic a dávali mi elektrošoky. Já jsem zase byla mimo. Nic jsem o sobě nevěděla.
Přítel byl bez práce. Peníze nebyly. Vzal si půjčku od lichvářů. Já jsem si před svou první atakou vzala taky půjčku asi 250 tisíc korun. Do toho se zapojili rodiče, že nejsme schopni starat se o dítě. Následně i sociální pracovnice. Přítel získal dceru do péče jako třetí osoba, musel být pod dohledem rodičů. O tom rozhodl OSPOD.
V Bohnicích jsem byla asi 3 měsíce. Mezitím přítelovi rodiče začali opět zpochybňovat, zda péči o dítě zvládneme. Přítel odjel do Anglie vydělávat peníze. Nebylo co ztratit. Na tom jsme se společně domluvili. Začala jsem se zase starat o dítě. Zase jsem byla nadopovaná prášky. Tchýně urgovala na OSPODu, že nejsem schopná se starat o dítě.
Péče o dítě mi šla. To jsem zvládala. Tohle období trvalo asi rok a půl. Přítel si v Anglii našel práci, já jsem za ním s dcerou jezdila. Chtěli jsme se naučit anglicky a zaplatit dluhy. Já jsem tam nechtěla zůstat. Mám tady kamarády. Jsem si tu jistější.
Mezitím nám OSPOD doporučil „tetu“ do rodiny. Podpora od úřadu. To bylo fajn. Po roce a půl mi moje sestra řekla, že v době mého porodu měla sex s mým přítelem. V tu chvíli jsem jí to věřila. Málem jsem zkolabovala. Přestala jsem brát léky. Chtěla jsem se dát dohromady. Chtěla jsem lépe fungovat. Začala jsem na sobě makat.
Současně jsem byla pořád ve stresu, jak doplatit dluhy, mít peníze na poplatky atd. Zase se to jednoho dne nakupilo a dostala jsem ataku. Byla jsem sama s dcerou. Seděla jsem u počítače. Myslela jsem, že ovládám svět, každému jsem telefonovala. Měla jsem hrozný strach. Dopadlo to tak, že sestra mi zavolala záchranku, zkontaktovala prarodiče, ti si dceru vzali a zažádali si jí do své péče. OSPOD jim vyhověl. Mě odvezli opět do psychiatrické nemocnice. Tam jsem byla asi 14 dní. Pak mě pustili domů, kde jsem byla sama. Dcera žila u prarodičů a mě tam nechtěli.
Za tři dny jsem dostala ataku znovu. Sousedka viděla, že jsem mimo a odvezla mě na psychiatrii. Posléze přijel přítel z Anglie. Pustili mě z psychiatrie po 14 dnech. Jeli jsme do Anglie sami bez dcery. Tam jsem léky nebrala. Pak jsem se chtěla vrátit a řešit co dál. Chtěla jsem začít něco dělat. Přes sociální pracovnici jsem zkontaktovala Fokus.
A začaly jsme se se sociální pracovnicí snažit. Odsouhlasili mi invalidní důchod. Soudně jsme řešili dítě. Přítel splatil dluhy, já už mám také skoro splaceno. Dcera nám byla vrácena. Řešilo se to přes sociální pracovnice z OSPOD. Z fondu ohrožených dětí jsme měli nařízené dohledy. Znaleckými posudky jsme museli prokázat, že se o dítě staráme.
