Radek, 31 let – Jako dítě jsem vyrůstal na Mělníku. Rodiče se v mých deseti letech rozvedli. Zůstal jsem bydlet s mámou a s mladší sestrou. Mladší bratr zůstal s otcem. Stále jsem s ním byl v kontaktu. Pro mě to bylo v té době hodně těžké, přestával jsem všemu a všem rozumět. Máma s námi po otcově odchodu žila sama. Peněz jsme moc neměli. Do té doby to bylo bez problémů.
Když jsem nastoupil na učňák, měl jsem tam kamarády. Moc jsem se s nikým nebavil. Nikoho jsem k sobě nechtěl moc pustit. Žádné problémy jsem nedělal. Když jsem měl peníze, chodil jsem na pivo. Vydržel jsem tam celý den. S kamarády jsme chodili hrát basketbal. Holky jsem přehlížel. Po učňáku jsem šel na nástavbu. A dokončil jsem maturitu. Probudil jsem se k životu. Začal jsem mít plány a přemýšlel. Občas jsem si přečetl knížku a začal jsem se zajímat o svět a dění kolem mě. Začal jsem mít ambice a plány. Chtěl jsem dělat vysokou školu, spíše jsem inklinoval k humanitním vědám. Měl jsem nějaké problémy a chtěl jsem si vystopovat, co je důvod. Byl jsem zahloubaný do sebe, táhlo mě to k psychologii.
Na nástavbě jsem se dostal k psychiatrovi. Už jsem byl v depresi. Pociťoval jsem nechuť, nezájem o vše kolem sebe. Přemýšlel jsem o sebevraždě. Musel jsem o tom mluvit, ale už si přesně nevybavuji s kým. Psychiatr byl velmi suverénní, perfektní, měl přehled. Měl jsem z něj dobrý pocit. Seděl proti mně někdo, kdo mi rozumí. Dostal jsem poprvé psychiatrické léky. Snášel jsem to hůře, zklidnilo mě to. Byla to úleva. Potom jsem se s ním domluvil na dobrovolnou hospitalizaci do psychiatrické nemocnice. Tam jsem byl asi 8 týdnů. Bylo mi tam dobře. Potom jsem se vrátil. Máma měla radost, že je mi dobře. Víc jsem mluvil. Dlouho mi to nevydrželo. Zakrátko se mi deprese objevily znovu. Začal jsem pít. Hrozně mi to zachutnalo. Všichni pili, když se šlo za zábavou. To bylo ještě před maturitou. Po maturitě jsem nastoupil jako zahradník. Ve chvíli, kdy jsem měl peníze, tak jsem všechno propil.
Ze začátku v tom zahradnictví bylo hodně lidí, kteří mi pomáhali. Vůbec jsem neuměl si ušetřit peníze ani na svačinu, všechno jsem propil. Občas jsem chodil s kamarády a pak už i sám. Přestal jsem si spojovat alkohol se zábavou, aby byl to pro mě denní chleba. Od roku 2006 už jsem se opíjel. Pořád mi po tom bylo dobře. Vůbec jsem si v té době nedokázal uvědomit, že existuje něco lepšího než alkohol. Dokud to šlo, tak jsem myslel jen na alkohol. Taky jsem se trápil.
V roce 2006 jsem poznal paní doktorku psychiatričku. Ta mi nakonec pomohla se z toho dostat. Opět mi doporučila hospitalizaci v jiné psychiatrické nemocnici. Na chvíli mě zase dali do kupy. Ale léčil jsem se opět s depresemi, ne se závislostí. Ta druhá hospitalizace byla lepší. Pořád to nestačilo na to, abych si s tím vystačil. Otázka je, co jsem od toho očekával. Personál i ostatní vám s tím pomáhají. Já jsem nikdy s nikým moc nespolupracoval. Vůbec mi to nešlo.
Sourozenci mě podporovali, máma se taky hodně snažila. Opět sem pil. Léky a alkohol jsem silně zneužíval. Je to jako brzda a plyn. U toho jsem ještě zvládal pracovat. Objevovaly se mi halucinace. Viděl jsem, slyšel jsem je, cítil, že mi uniká plyn. Zkusil jsem i drogy. Marihuanu, pervitin, extázi, ale nejradši jsem měl kombinaci marihuany a alkoholu, ale to platí od 16 do 20 let. Marihuana mi dělala hrozně psychotické stavy.
Ráno jsem byl schopen vypít litr vína. Do toho 30 mg léků. V sedm jsem si dal dva panáky, na ex pivo a mazal jsem do práce. I v noci jsem musel vstát a ve dvě ráno jsem si musel vypít dvě krabice. V roce 2008–2009 jsem byl poprvé na léčení se závislostí na alkoholu. Z práce mě zase vyhodili, jedna holka, se kterou jsem chodil, mě na to upozorňovala. Byl jsem tam asi 3 měsíce. Nebyl jsem schopen řešit vztahy a lásku a pak jsem odešel a přesto jsem asi rok nepil.
Zase jsem začal pít. Pil jsem asi hlavně proto, že mi chyběl někdo blízký. Opět jsem žil u mámy.
