Valerie, 55 let – Ze svého dřívějšího života si vůbec nic nepamatuji. Vím jen, že jsem nedokázala komunikovat s lidmi, bála jsem se jich, zvedal se mi žaludek, dusila jsem se, nemohla jsem si ani nakoupit, nevěděla jsem, proč jsem na světě, dva roky jsem nosila černé brýle. Měla jsem pocit, jako by mi svět koukal do duše, do hloubky, a to mě hrozně trápilo. Také jsem trpěla návaly nesnesitelné bolesti hlavy. Nic nepomáhalo, prášky, obklady, měla jsem úplně rudé oči, myslela jsem, že mi praskne lebka. V nemocnici jsem byla dvakrát. Poprvé jsem celé dny jenom ležela na lůžku a dívala se do jednoho bodu. Uvnitř sebe jsem mluvila k Bohu: „Já už tu nechci být, vezmi mě k sobě, už tu nemůžu být, už jsem ztratila všechno.“ Potom jsem najednou uslyšela hlas Ducha moudrosti, snad nějakého strážného anděla nebo přímo Boha, který mi říkal: „Ty budeš v tomto světě, ale budeš náležet i do jiného nádherného světa, do toho, který já tobě teď dám.“ A pak jsem začala vidět krásné obrazy. Když jsem je kreslila, bolest zmizela a cítila jsem se dobře.
Přichází to ke mně z ničeho nic. Často mě to budí v noci, je to, jako by vás někdo vzal za rameno – vzbudím se, cítím takové příjemné chvění, potom tlak a já hned beru papír a obrazy se ze mě samy valí. A jak to skončí, úplně se uvolním a v klidu jdu spát. Ten nový svět, který jsem dostala, byl tak skutečný jako cokoliv z tohoto světa. Ale lidi mi nevěřili, dívali se na mě jako na blázna, smáli se, že maluji jako dítě, a někdo se mě dokonce začal bát. Jak jsem se dostala do toho světa, tak mě vůbec nic jiného nezajímalo. Život jakoby se pro mě zastavil, zajímaly mě jen ty obrazy, mohla jsem o tom povídat od rána do večera. Snažila jsem se to vysvětlit, ale neuměla jsem to. Nestačila mi slova a lidi na mě koukali, jako bych byla úplně mimo. Tak jsem pochopila, že mě neberou tak, jak jsem.
Znovu jsem od nich utekla. Spolykala jsem prášky. Znovu mě odvezli do nemocnice – nejdřív na internu, pak na psychiatrii. Pamatuji si, že jsem neotvírala oči, jenom slyšela hlasy lidí kolem, jak mě dávali do sanitky, něco mi dělali, pak už v nemocnici jsem cítila, jak mě myjí, slyšela různé stroje.
A potom najednou všechno zmizelo a ozval se takový zvuk, jako když se vypustí vana, a mě jako by něco někam vtáhlo. Najednou bylo všude absolutní ticho. Neviděla jsem svoje tělo, neslyšela svůj dech, ale nějak existovala. Všude kolem bylo takové zvláštní teplé žluté světlo, hladivá energie. Cítila jsem se nádherně, vůbec se mi odtud nechtělo vracet. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale potom najednou se zase zapnuly hlasy, stroje a já jsem byla zpátky tady. Od té doby jsem začala kreslit barevné mandaly.
Celý můj život se změnil. Už po první hospitalizaci jsem ztratila všechny vzpomínky na to, co předcházelo. Nemám žádné staré kontakty. V mobilu mám úplně nová jména, kolegy z práce nebo sociální pracovníky, doktory. Svoje jméno jsem se dozvěděla z pasu. Ani rodinu nemám, přišel nový svět a ten starý odešel. Nejdřív jsem hodně trpěla, brečela, snažila jsem se něco zjistit, děsila se sama sebe, proč to musím dělat. Ale potom jsem si uvědomila, jaká je to úleva a začala jsem přijímat ten stav takový, jaký je, a teď mě to baví, je mi v tom dobře.
Moje doktorka viděla, že ty kresby mi pomáhají. Řekla mi, ať v tom pokračuju. Také jsem pochopila, že ať chci, nebo ne, musím nějak žít i v tomto světě a komunikovat s lidmi – začala jsem je brát takové, jací jsou. Pracuji teď v chráněném bydlení a uklízím kanceláře Fokusu. Fyzicky se cítím velmi dobře, i ta psychická stránka se hodně zlepšila, a paní doktorka mi řekla, že vypadám mnohem lépe než na začátku. Postupně jsem našla další lidi, kteří už se na mě nedívali jako na blázna. Ty obrazy působí dobře na mě i na lidi, tak jim je ráda ukazuji. Věřím, že do toho světa se může dostat každý, stačí se jen na něj naladit. Od té doby, co jsem se s ním setkala, mi nikdy nebylo smutno. Neprožívám žádné negativní emoce. Pořád jsem v tom světle, v těch nádherných barvách. Mám vždycky klid tam uvnitř a radost.
