Vlastimila, 59 let – S panickými atakami jsem se léčila na psychiatrii dlouho, nikdy jsem ale nebyla hospitalizována. Do nemocnice jsem se dostala až v 57 letech poté, co mi manžel zavolal RZS. Důvodem byly obavy, že mi chce někdo zabít, všichni si o mně povídají, že jsem blázen. Byla jsem přesvědčena, že k nám do bytu chodí soused, přemísťuje mi věci, kope do psa, píchl mi nějakou injekci…
Během pobytu v nemocnici jsem si uvědomila, že se domů vrátit nechci. Vztah s manželem jsem vnímala jako dlouhodobě narušený. Během hospitalizace mi nezavolal, vždy jsem volala já jemu, a on mě navštívil jen zřídka. Svůj názor jsem nezměnila ani po společné schůzce se svou sociální pracovnicí a ošetřující lékařkou. Zároveň jsem se nechtěla vrátit do města, kde jsem žila před hospitalizací. Obavy z lidí, jejich pozorování a nadávek mi zůstaly.
Chtěla jsem si najít malý byt v sousedním městě, kde zároveň žije moje dcera s partnerem a dětmi. Se svou sociální pracovnicí jsme tedy hledaly pronájem přes Sreality. Protože mám potíže s komunikací po telefonu a nikdy jsem neměla ani e-mail, dohodly jsme se, že komunikaci s pronajímateli bude mít na starosti sociální pracovnice z Fokusu, která mi nyní pomáhá. Díky její trpělivosti a zaujatosti pro věc se podařilo dohodnout prohlídky třech bytů a do jednoho z nich jsem se nakonec mohla nastěhovat. Pracovníci z Centra duševního zdraví Brandýsko mi pomohli zařídit všechny potřebné věci (převod peněz z účtu v nemocnici na můj účet, zasílání důchodu na účet, zaplacení pojistky na byt, zadání trvalého příkazu pro placení nájemného). Společně jsme také vybíraly a objednávaly nábytek z internetových obchodů a já ho už pak zvládla sama převzít.
Nyní je to zhruba rok, co bydlím v pronajatém bytě. Pravidelně chodím do CDZ na depotní injekce a díky lidem v centru se mi podařilo zvládnout krizi bez hospitalizace. Obavy z lidí mám pořád. Ve městě, kde nyní žije, menší, ve svém původním bydlišti hodně velké. Kvůli nim chodím na procházky převážně v okolí domu, pokud mám ale jít hlídat vnoučata nebo přijít do CDZ, zvládnu už jít pěšky přes celé město.
S manželem jsem se nerozvedla. Občas mě sice navštíví, ale vracet se k němu nechci. Nechávám život plout a třeba se ještě někdy vydám na společnou plavbu s někým jiným. Nyní jsem hlavně vděčná za to, že dokážu postupně překonávat překážky, které na mě má nemoc postupem doby nakladla.
