PŘÍBĚHY KLIENTŮ
Duševním onemocněním si během života projde každý čtvrtý z nás. Hranice mezi duševním zdravím a onemocněním může být velmi tenká. Pro uživatele našich služeb jsme tu už od roku 1990, kdy vzniklo občanské sdružení Fokus. Již přes tři dekády pomáháme lidem s duševním onemocněním vrátit se zpátky do běžného života. Příběhy těchto lidí nejsou černobílé, protože ani život z principu takový není. Naším cílem ale vždy bylo ukázat, že i lidé s vážným duševním onemocněním jsou především lidmi a tak bychom na ně měli také nahlížet.
Týkají se psychické potíže i Vás? Ozvěte se nám.
Příběhy duše
„Ať se snažím, jak chci, deprese a úzkosti budou už vždy součástí mého života. Nějakou dobu si to uvědomuji a učím se s tím žít, což se nyní daří lépe než předtím. Rozhodně mi není pořád dobře. Nenastal žádný zázračný obrat, ve který jsem tolik doufal a který by mi spravil hlavu a já bych všechno zvládal jako „normální lidi“. Umím však aspoň trochu lépe přežít, když to na mě přijde. Umím lépe pracovat s negativními myšlenkami, které mi hlava hází, když mám horší den. Pořád se někdy propadám a vzdávám se, ale snažím se mít na mysli, že už jsem to vše někdy přežil a přežiji to znovu.“
„Rodiče zasáhli a v šestnácti mě odvezli do Bohnic. Chtěla jsem fetovat, protože jsem si myslela, že je to v pohodě, že to zvládnu. V Bohnicích mě šoupli na dětské oddělení. Netušila jsem, co se mnou bude. Personál se snažil, ale já neměla zájem. Soudně mi nařídili ústavní léčbu v Bohnicích až do osmnácti let. Rodiče za mnou jezdili. Téma drog v rozhovorech s rodiči bylo stále tabu. Bavili jsme se o běžných věcech. Maminka většinou plakala.“
„V té první atace jsem začala mít myšlenky, že půjdu zachránit finanční krizi do Pákistánu apod. Z nemocnice mě odvezli na psychiatrii. Nadopovali mě injekcemi a prášky. Byla jsem tam asi dva nebo tři měsíce, přesně si nevzpomínám. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Nějakou dobu to trvá, než se mozek zregeneruje. Diagnóza, kterou mi určili, je maniodepresivní psychóza.“
„To, co se mi děje, je nemoc v tom smyslu, že je mi třeba tak blbě, že musím do blázince a že mě uznali jako ze dvou třetin neschopného práce. Na druhou stranu to přináší i něco pozitivního. Pro mě je to skoro až banalita, ale možná nejdůležitější věc. Svým způsobem jsou pro mě zásadní moje selhání. Tyhle „egoprohry“ u mě přirozenou formou pěstují shovívavost nebo schopnost vcítění. Vím, že to jsou moje limity.“
„Seděl proti mně někdo, kdo mi rozumí. Dostal jsem poprvé psychiatrické léky. Snášel jsem to hůře, zklidnilo mě to. Byla to úleva. Potom jsem se s ním domluvil na dobrovolnou hospitalizaci do psychiatrické nemocnice. Tam jsem byl asi 8 týdnů. Bylo mi tam dobře. Potom jsem se vrátil. Máma měla radost, že je mi dobře. Víc jsem mluvil. Dlouho mi to nevydrželo. Zakrátko se mi deprese objevily znovu. Začal jsem pít.“
„Několik dní po nehodě jsem jen spala a spala. Měla jsem pocit, že na mě padla tíha celého světa. Poprvé jsem opravdu přemýšlela o smrti, o smyslu života, o tom jak rychle může život vyhasnout. Přepadaly mě pocity viny a byla jsem najednou přesvědčená, že by bylo lepší, kdybych v ten den zemřela já místo té dívky. Ona byla krásná, vtipná, talentovaná, oblíbená, … na rozdíl ode mne. Od té doby jsem si často přála, abych tenkrát zemřela. Neuměla jsem o svých pocitech a myšlenkách vůbec komunikovat.“
„Znovu jsem od nich utekla. Spolykala jsem prášky. Znovu mě odvezli do nemocnice – nejdřív na internu, pak na psychiatrii. Pamatuji si, že jsem neotvírala oči, jenom slyšela hlasy lidí kolem, jak mě dávali do sanitky, něco mi dělali, pak už v nemocnici jsem cítila, jak mě myjí, slyšela různé stroje. A potom najednou všechno zmizelo a ozval se takový zvuk, jako když se vypustí vana, a mě jako by něco někam vtáhlo.“
„Nyní je to zhruba rok, co bydlím v pronajatém bytě. Pravidelně chodím do centra duševního zdraví na depotní injekce a díky lidem v centru se mi podařilo zvládnout krizi bez hospitalizace. Obavy z lidí mám pořád. Ve městě, kde nyní žiji, menší, ve svém původním bydlišti hodně velké. Kvůli nim chodím na procházky převážně v okolí domu, pokud mám ale jít hlídat vnoučata nebo přijít do CDZ, zvládnu už jít pěšky přes celé město.“
„Věděla jsem, že se musíme očistit, ale protože jsem to nemohla říct, vylila jsem mu na hlavu půllitr vody, aby to z toho pochopil. Kupodivu to nepochopil a místo toho mě odvezl k rodičům, se kterými se na základě dalších podivností v mém chování dohodli, že mě odvezou do Bohnic. Tam jsem strávila tři měsíce, kdy mě postupně zbavovali prožívání mého „bludu“. Hlavní složkou léčby byly léky a elektrošoky. O podstatě bludů se se mnou nikdo nebavil."
„Po nějaké době, co jsem brala léky, se můj stav o něco zlepšil. Rozhodla jsem se zkusit se vrátit zpět na terapie k mému tehdejšímu psychologovi. Přišla jsem za ním, v kostce jsem mu řekla o mých současných problémech i o tom, co jim předcházelo. Řekl mi, že jsem těžší případ, na který nestačí, a odkázal mě na organizaci Fokus. Tak jsem se stala jejich klientem. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Od začátku mi pracovníci z Fokusu moc pomáhají a já jsem jim za to nesmírně vděčná.“
