Rozhovor s Pavlem Novákem, zakladatelem Fokusu, jeho dlouholetým ředitelem a donedávna jeho konzultantem, nyní pověřeným ředitelem Metropolitního zdravotnického servisu.
Když se ohlédneš za vývojem Fokusu, co vidíš? Co se povedlo?
Hlavně vidím plno úžasných lidí, se kterými jsem spolupracoval a ve Fokusu se s nimi potkal. A to jak pracovníků, tak klientů a lidí, se kterými Fokus spolupracoval. Povedlo se toho opravdu mnoho. Podařilo se vybudovat silnou organizaci z ničeho a vlastně za poměrně malé podpory státu. Někdy bych řekl, že spíše navzdory státu. Budovat služby pro lidi s duševním onemocněním v době, kdy stigma duševní nemoci bylo a je velké, v době, kdy neziskovka byla pro některé představitele státu sprosté slovo, nebylo jednoduché. Budovat a rozvíjet služby, které jsou financovány z roku na rok bez jistoty jejich stabilního financování, vyžaduje velkou míru silných nervů. Dnes se Fokusu povedlo vybudovat silný segment komunitních služeb v oblasti duševního zdraví, segment služeb, který se postupně proměňuje. A Fokus stále roste.
Myslím, že jako v lidském životě i v životě Fokusu jsou nějaké klíčové momenty. V posledních letech to byl vznik center duševního zdraví (CDZ), programy IPS a také rozšíření programů prevence – tedy Blázníš? No a! a program dostuduj fit. A větší zapojování lidí se zkušeností do fokusích programů, hlavně peer konzultantů do služeb, ale také Mosty, Studio 27 a České galerie. A zároveň také jejich emancipace od Fokusu. Očekávám další velký impuls i od rozvoje Krizového týmu a věřím, že bude mít i pozitivní vliv na další služby ve Fokusu.
Na co jsi hrdý?
Fokus je založen na hodnotách respektu, rovného a zároveň individuálního přístupu k lidem se zkušeností s duševním onemocněním, na tom, že mohou žít plnohodnotný život. Jsem přesvědčený, že Fokus je stále hodnotově pevně ukotven a že si hodnotové nastavení stále drží a posouvá ho. Směrem k zotavení, emancipaci. A není to jednoduché a ani dřív nebylo. Propisování hodnot a principů do běžné každodenní praxe není vždy samozřejmé, a je logické, že se nám to vždy nedaří. Ale Fokus by měl toto pořád pěstovat, okopávat, kypřit a zalévat inspirací a dobrou praxí.
S tím je spojený neustálý pohyb, sebereflexe a sledování, aby se měnilo i to okolí, systém, aby na to reagovaly služby a měnily se, rozvíjely se, aby hledaly stále cesty, jak lépe reagovat na to, co lidé potřebují. A Fokus by měl také umožňovat profesní perspektivu pro své pracovníky, nabízet další možnosti i mimo už zajetou práci.
Občas ale slýchám reakci, jak je to náročné, když vznikne nový tým, třeba CDZ. Tým se utvoří, musí se sžít, kultura v týmu se musí sladit. Mluví se o tom, že se tým musí stabilizovat, ukotvit, apod., ale já mám někdy pocit, že se jakoby „zapouzdří“ a přestane mít přesah, hledí si více vnitřku než vnějšku. To může znamenat, že přestane být otevřený pro rozvojové věci. Přestane přijímat výzvy a třeba ani nepostřehne, že se potřeby klientů mění. To je riziko.
A kde má Fokus rezervy?
Fokus je dnes opravdu velká organizace a je důležité si uvědomit, že velikost nezaručuje automaticky kvalitu; velikost dává stabilitu a sílu a také příležitost ovlivňovat systém.
A pak je tu rub té velikosti. Od managementu ke službám je daleko. Není mi moc zřejmá odpovědnost a kompetence ředitelů center. Myslím, že by bylo dobré jít cestou posílení autonomie a center a přitom citlivě vyvažovat řízení z centrály. Měl by být větší prostor pro vymýšlení a inovace na úrovni center i služeb. Často narážím na to, že služby jsou hodně zajeté v tom, co dělají, a nejsou otevřené k řešení problémů klientů, kteří jsou těsně za hranicí jejich vymezení. A jak se díváme na definici duševního zdraví, ta definice se stále rozvolňuje, a myslím, že ona propustnost by měla být daleko větší.
Myslím, že je důležité si uvědomit, že velké organizace se stávají institucí a že logicky s tím hrozí i institucionalizace způsobu práce, a to se může velmi negativně obrátit směrem ke klientům. Vnitřní pravidla nastavená pro jednodušší systém v rámci organizace a jakási standardizace procesů vede k omezování individuální kreativity a logicky také k omezování individualizace přístupu. Jak do toho zapadá individuální cesta k zotavení? Jak služba svázaná pevnými pravidly může reagovat na dynamiku vývoje společenského kontextu?
Klíčovým prvkem je dívat se za obzor, nejen dovnitř, nejen na lidi, kteří jsou uvnitř té služby, ale i za hranici služby, sledovat celospolečenský kontext. Tady je prostor o tom mluvit a vést služby k tomu, aby se neuzavíraly.
Největší riziko jsou uzavřené služby a uzavřený Fokus. Lidé mají rádi stabilitu a nechtějí změny, ale ve finále změny umožňují rozvoj, adaptaci na nové věci a pohyb. A v tom chceme pomáhat i klientům, aby ve svých životech dělali změny, aby se posouvali, rozvíjeli svůj potenciál. Tak by to měli zvládat i profesionálové ve službách. Myslím, že v tom je důležitá i široká spolupráce s dalšími partnerskými organizacemi, spolupráce i napříč cílovými skupinami, překračování hranic služby. Společná práce s lidmi z jiných oborů a cílových skupin nám umožní přinášet nové inspirace i získat odstup, co vlastně děláme.
A napadá mě jedna důležitá věc v dnešní postfaktické době. A v té by mohl mít Fokus vzhledem ke své velikosti a síle důležitou roli. Je strašně důležité se jasně vymezovat vůči zpochybňování a relativizaci některých témat a zřejmých faktů, vůči evidentním dezinformacím.
Občas se objevuje zpochybňování potřebnosti reformy péče o duševní zdraví, procesů deinstitucionalizace psychiatrických nemocnic nebo ústavních pobytových služeb, relativizace porušování či nedodržování práv lidí v těchto zařízeních. Taková stanoviska se objevují i přes jasná stanoviska Světové zdravotnické organizace a dalších relevantních institucí.
Vedle toho tu zuří ruská agrese. To, jak se chová Rusko k lidem na Ukrajině, jak se chová k lidem, kteří s ním nesouhlasí (i v samotném Rusku), jak se chová k lidem, kteří se chovají jinak, než se Rusku líbí, je děsivá ukázka, jak se může totalitní stát chovat k lidem, kteří mu jsou nějak nepohodlní, kteří se chovají jinak než konformní kývající společnost. A z historických zkušeností (za hitlerovského Německa) víme, že často na to v první řadě také doplácí ty nejzranitelnější skupiny, vedle etnických minorit a politických oponentů právě lidé s hendikepem a sociálně marginalizovaní a lidé s duševním onemocněním.
Myslím, že společným jmenovatelem tu je absence respektu k jinakosti. A respekt k jinakosti je hodnota, kterou musíme bránit. A mělo by to znít ve Fokusu i mimo něj, protože to rezonuje s jeho hodnotami, na kterých byl vystavěn.
Vidíš posun v péči o duševní zdraví?
Covidová doba to hodně posunula. Začalo se říkat nahlas, že i děti mají problémy. A bohužel se zvyšuje počet lidí, kteří mají psychické problémy a také kteří to přiznávají. Média si toho začala všímat. Vyrojilo se hodně návodů, jak se starat o duševní zdraví. Začalo se o tématu mluvit. To téma ve veřejném prostoru je a to je velká změna a taky velká příležitost.
V rámci reformy péče o duševní zdraví se také podařila celá řada věcí. Pokud budu mluvit jen o Praze, tak vybudování CDZ, rozšíření sítě komunitních služeb po celé Praze, domluva a nastavení jejich fungování a vymezení jejich činnosti, systémová spolupráce s Psychiatrickou nemocnicí v Bohnicích ohledně propouštění klientů.
Zároveň jsme frustrovaní, že reforma nepokračuje dál a nedostatečně akcentuje priority a cílové obrysy reformy a nedostatečně pečuje o to, co se povedlo, ale to je asi na jinou a delší debatu. Ale naše nespokojenost je také spojená s netrpělivostí. Sami jsme říkali, že reforma je velký proces změny, který se nedá uskutečnit za několik let, a teď vidíme jenom příležitosti, které se nepodařilo naplnit. Musíme si uvědomit, že uplynulé čtyři roky byly jen první fází reformy a že v ní musíme dál pokračovat. Před lety jsme o tom mluvili s italským psychiatrem Lorenzem Toresinim. On říkal, že reforma péče o duševní zdraví je vlastně koperníkovská změna. Že je to o převrácení narativu, že lidé s duševní nemocí by neměli být hospitalizováni v psychiatrických nemocnicích a že jejich názor by měl být určující při pomoci, která jim je poskytována. Vlastně je to tak převratné, jako když Mikuláš Koperník přišel s heliocentrickým modelem vesmíru. Než církev uznala, že má pravdu, trvalo to 300 let. Tím nechci říct, že reforma péče o duševní zdraví by měla trvat takhle dlouho, ale že je to velký proces, který se musí odehrát především v hlavách lidí. A to vždy trvá dlouho. Také tím nechci říct, že nemáme nic dělat, naopak. Pokud reforma nebude dostatečně podporovaná na úrovni centrální, tak bychom v ní měli dál pokračovat na úrovni regionální a lokální a v rámci samotné organizace a samotných služeb, tak jak jsem o tom už mluvil. A také odehrávat tu změnu každý v sobě.
Čím se zabýváš teď? Jaké jsou tvé aktuální cíle v oblasti duševního zdraví?
Dělám pořád to samé. Snažím se měnit systém služeb v oblasti duševního zdraví. Pokračuji v práci regionálního koordinátora péče o duševní zdraví. A dnes se povedlo tuto roli posunout na úroveň Metropolitního zdravotnického servisu, což je příspěvková organizace zřízená hlavním městem Prahou. Ta má za cíl koordinovat péči, vytvářet krizové služby, řešit prevenci jak v oblasti duševního zdraví, tak v oblasti zdraví obecně, destigmatizaci. Povedlo se mi postavit malý tým, který se tato témata na úrovni Prahy snaží řešit. Také se více rozkročujeme přes všechny cílové skupiny, které patří do ranku péče o duševní zdraví, tedy nikoliv jen dospělí lidé s duševním onemocněním, ale také děti s psychosomatickými potížemi, lidé s demencí, lidé se závislostí, lidé kteří se ocitají v psychosomatické krizi. Aktuálně nás čeká příprava dalšího plánu péče o duševní zdraví v Praze na další čtyři roky.
V Terstu jsem jednou řekl, že až bude jezdit v bohnické léčebně autobus MHD, můžu skončit. To beru zpět. Protože v Terstu jezdí skrz areál, kde nejsou žádná psychiatrická lůžka a ta pomoc je jinde. A v Bohnicích sice jezdí autobus, ale ta lůžka jsou tam pořád a pořád jich je tam hodně a pořád se tam ve velkém hospitalizují lidi a bohužel také i na dlouhou dobu.
––––––––––––
Pavel Novák
Pavel Novák (nar. 1964) patří mezi spoluzakladatele Fokusu Praha. V roce 1990 byl jedním ze zakládajících členů občanského sdružení Fokus, jehož posláním bylo pomáhat lidem s duševním onemocněním žít v běžných podmínkách ve společnosti. Od té doby se Pavel Novák aktivně podílí na rozvoji komunitních služeb pro lidi s duševním onemocněním v ČR, na tvorbě standardů kvality sociálních služeb, připomínkování v oblasti sociální politiky, sociálního začleňování, financování a transformace sociálních služeb. Ve funkci generálního ředitele Fokusu Praha působil do roku 2018.
