Nelehký osud jí snad byl dán do vínku. Narodila se devatenáctileté mamince, která tehdy čelila svým vlastním problémům. V Sašiných třech letech se rozvedla s jejím otcem a výchova dítěte byla nad její síly. Možná i proto se u Saši začaly objevovat první úzkosti a duševní potíže, které vyústily v obsedantně-kompulzivní poruchu, pro kterou jsou typické úzkosti, vtíravé myšlenky a nutkání k opakovanému jednání nebo pohybu. A tak se stalo, že byla v pubertě umístěna do psychiatrické léčebny. Od svých šestnácti let tady prožila neskutečných šest let.
Po propuštění z psychiatrické léčebny se Saša pokusila o učení na zahradnici, bydlela na internátu. V 18 letech ale dostala plný invalidní důchod, který jí v době socialismu sice zaručoval příjem, ale zcela vylučoval možnost pracovní aktivity. Dodnes se s tímto faktem úplně nevyrovnala, protože pracovat chtěla a přála si žít normální život.
Bohužel si kvůli invalidnímu důchodu nikdy nevydělala na pořádné bydlení. A tak se celoživotně potýká i s hledáním domova. Putuje mezi ubytovnami, azylovými domy, noclehárnami i samotnou ulicí. Jejím velkým snem je mít vlastní bydlení, které by si mohla dovolit a kde by ji mohli navštěvovat její přátelé. Další ranou osudu byl fakt, že jí jako člověku se závažnou psychickou diagnózou odebraly úřady dceru, kterou měla ve dvaadvaceti letech. Ani se s ní nemohla stýkat, což dodnes těžce nese a tato jizva na duši zůstává nezhojená.
Saša si ale nakonec dokázala vydobýt své místo v životě, i přes všechny handicapy. V současné době, jak sama říká, se jí daří lépe. Nejraději tráví čas se svou nejlepší kamarádkou Alenkou. Někdy spolu zajdou na polévku, kterou vaří charita. Některá odpoledne tráví v Domu u Libuše, komunitním a volnočasovém centru Fokusu Praha.
Fokus Praha také paní Saše pomohl najít zaměstnání v podobě úklidu. Za tuto brigádu je moc ráda, cítí se užitečná, dostává odměnu za odvedenou práci a zaměstnavatel se k ní chová hezky. Saše se také podařilo najít cestu zpátky ke své mamince, za což je nesmírně vděčná, a říká, že jí odpustila. Je nemocná, a tak jí Saša různě pomáhá. Prohlížejí si spolu fotografie, povídají si a snaží se najít ztracený čas. Saša tyto chvíle prožívá jako momenty, na které celý život čekala. Ráda by jednou takto mluvila i se svou dcerou, kterou se sice snažila kontaktovat, ale ona nijak nereagovala. Přesto Saša věří, že se to jednou povede a i celkově bude líp.
Přehrát příběh Saši na Youtube
Přejít na další příběhy STUDIA DUŠE
