Recovery House – prostor a čas pro pochopení svých zkušeností a převzetí životního příběhu do vlastních rukou.
Na jaře tohoto roku získal Fokus Praha od správců sítě sociálních služeb v Praze konečně zelenou pro budování Domu zotavení – Recovery House, nové a v České republice zcela unikátní služby pro lidi se závažným duševním onemocněním. „Věříme, že tato služba je dalším vykročením ze status quo vztahování se k duševní nemoci či duševnímu zdraví směrem do jiných dimenzí, které vše posouvají zpět k člověku a jeho schopnosti být tvůrcem svého života. Organizačně se projekt posouvá dopředu, máme již vedoucího i nového metodika, načrtli jsme si termíny a vše, co od projektu očekáváme. Nyní probíhají výběrová řízení na další členy týmu. Jsme plni očekávání a naděje, že projekt může hrát postupně klíčovou roli v reformě péče o duševní zdraví a pomoci lidem se zkušeností s duševním onemocněním dívat se na své životní možnosti z jiné pozice,“ přibližuje atmosféru vzniku nové služby Gabriela Kallová, ředitelka centra Nábřeží Fokusu Praha, která má projekt od počátku manažersky na starosti. Jak bude Dům zotavení v praxi fungovat a co od něj mohou očekávat nejenom jeho klienti, ale i profesionálové podílející se na jeho chodu, o tom jsme si povídali s metodikem/odborným poradcem Domu zotavení, Adim Hasanbašićem.
Adi, mohl bys na úvod shrnout, jakou službu Dům zotavení vlastně reprezentuje? V čem je to nové?
V rámci dosavadního systému péče o lidi s duševním onemocněním představuje Recovery House velmi unikátní typ služby pro lidi s osobní zkušeností s duševním onemocněním. Na rozdíl od psychiatrických nemocnic a dalších institucionalizovaných pobytových zařízení nabídne lidem dostatek svobodného prostoru a času potřebného k prozkoumání svého vlastního života. Prostor, ve kterém se budou moci podívat na to, co se s nimi děje, hledat kořeny a příčiny jejich psychických problémů, vidět souvislosti a dospět k svobodnému rozhodování o tom, jak bude jejich příběh dál pokračovat, jakou roli chtějí na světě mít, jakou roli bude mít v jejich životě osobní zkušenost s duševním onemocněním. Recovery House nabídne příležitost vystoupit z role pacienta a dát svému životu smysl, dát mu naději do budoucna.
To zní velmi vznosně, ale jak se dá taková vize v praxi naplnit?
Jedná se o demokratický dialogický proces. I na zaměstnance to bude klást nové nároky. V komunitě Domu zotavení budou všichni na stejné úrovni. Nikdo nebude v hierarchii výše. Každý hlas bude slyšen a každý bude mít stejnou váhu. Je to o tom, že každý musí převzít svou lidskou zodpovědnost a neschovávat se v žádné roli. Je jasné, že pracovníci tam budou jako pracovníci, ale tato role by měla být na pozadí.
Je to takto reálné?
Víme, že to funguje. Teoreticky, filozoficky i v praxi. Naším vzorem je Recovery House v italském Terstu.
Jsou na to připraveni profesionálové, kteří budou v Domě zotavení spolu s klienty?
V tuto chvíli vše teprve tvoříme. V každém případě kromě odhodlání zkusit dělat svou práci jinak všichni projdou vzděláváním v metodách, které budou moct používat. Vedle osobní zkušenosti a práce s vlastním příběhem to bude metoda otevřeného dialogu a přístup slyšení hlasů. Pro profesionály bude jistě výzvou, aby přenastavili paradigma odborníka. Jsme všichni především lidské bytosti. Je správně, aby se nás silné příběhy lidsky dotkly, dojaly nebo nás naštvaly. Lidská odezva na příběh je přirozenou první reakcí, pak teprve následuje profesionální reflexe. Teprve když přijde na řadu otázka pro terapeuta, psychologa či sociálního pracovníka, je skvělé mít možnost tyto profesní znalosti a zkušenosti využít.
A co klienti? Hosté?
Uchazeči o pobyt v Domu zotavení by měli být především motivovaní. Předpokladem je to, aby skutečně chtěli něco ve svém životě změnit. Zkoumat, co se jim stalo, co se jim děje. A chtít vzít život do svých rukou. Chtít se stát autory svého příběhu. S každým se nejdříve sejdeme na pohovoru, ideálně i s jeho blízkými či jinými lidmi, kteří jsou pro jeho příběh důležití. Společně zjistíme očekávání, motivaci i možnosti zapojení dalších lidí.
A když se uchazeč stane hostem Domu zotavení, jak to bude probíhat dál?
Bude se moct nastěhovat do Domu zotavení. Každý den se celé osazenstvo domu sejde, aby naplánovali, co kdo bude dělat – pro svůj život, ale i zároveň pro život tohoto společenství. Na všem se budou všichni domlouvat zcela otevřeně, demokraticky a společně. Stanou se hosty, i když na tom, jak si budou první obyvatelé domu říkat, se také mohou dohodnout. Role hosta v sobě nese respekt, úctu a také odpovědnost hosta, že se bude obdobně chovat k hostiteli.
Jak dlouho bude moct člověk v Domu zotavení zůstat?
Předpokládáme, že smysluplná délka pobytu je asi šest měsíců. Ideálně by měli první klienti nastoupit ve stejný čas a společně se zaměstnanci utvořit společenství. Uvidíme, jak se to bude dařit. Samozřejmostí je princip otevřených dveří. Je dokonce možné, že někdo bude z Domu zotavení chodit do školy nebo do práce. Je možné, že někdo bude potřebovat pár dní řešit něco jinde. Je na každém, jak tento čas a prostor využije. Celou dobu bude mít k dispozici profesionály i svou sociální síť.
Jak se odlišuje tento pobyt třeba od pobytu v terapeutické komunitě?
Zásadní rozdíl je ten, že v komunitách, které znám, jsou striktní pravidla i jasně dané cíle a každý prochází jednotlivými etapami nebo stupni a když je úspěšně završí, program dokončí. V Domě zotavení budou cíle i kritéria jakéhokoliv hodnocení zcela a výhradně v rukou klienta. On sám bude vědět, jestli něco ve svém životě již poodhalil a jestli již ví, co a jak dělat dál.
Jde to, když někdo třeba stále slyší hlasy?
Hlasy budou v Domě zotavení vítány. Celý tým bude proškolen, jak se slyšením hlasů pracovat, např. prostřednictvím metody Maastrichtského rozhovoru. Různé neobvyklé zkušenosti mohou překážet lidem, aby žili smysluplný život. Je ale možné s touto zkušeností pracovat. Je možné se ptát, co hlasy říkají, proč, jak, kdy. Hlasy často reprezentují někoho nebo něco, co souvisí s příběhem člověka. Mají vztah k traumatům, která byla potlačena nebo vytěsněna. Je možné je pochopit, dát jim místo ve vlastním příběhu. Přiřadit jim význam v minulosti a ze zkušeností zkusit těžit v budoucnosti. Je na každém tvůrci příběhu, jaký bude.
A jaký je tvůj příběh, Adi?
I v mém příběhu hraje roli traumatický zážitek. Narodil jsem se do milující podporující rodiny. Chodil jsem do školy, měl jsem kamarády. A pak vypukla válka. Vznikla díra v mém osobním příběhu. Najednou jsem ze dne na den opustil celý svůj dosavadní život. Měl jsem s sebou jen jedny karty a tričko. A to bylo všechno. A dřív jsem měl lego, televizi, gameboy. Pak jsem se dvacetkrát stěhoval během čtyř let, bydleli jsme v Rakousku, Chorvatsku, Bosně. Zažil jsem, jaké je to být uprchlíkem v Rakousku, neumět jazyk, zažívat jinou kulturu, zažívat, že se na tebe dívají jako na magora. Když jsem našel nějakého kamaráda, s dalším stěhováním jsem o něj přišel. Byl jsem často sám. Rok jsem neviděl otce, který byl ve válce. Zabýval jsem se tím, co cítím. Hodně jsem četl. Zajímalo mě, co se děje uvnitř literárních postav, a chtěl jsem se s nimi ztotožnit. Vnitřní vesmír pro mě byl nesmírně důležitý, bohatý a zároveň třeba i nepřijatelný, ale pořád to dávalo větší smysl, než to, co se odehrávalo venku – zlo války. Díky tomu všemu, myslím, že se zabývám tím, čím se zabývám, a to mě baví. Takže tím pro mě válka měla smysl v kontextu mého života. A naučilo mě to také to, že rodina je nejdůležitější věc. A můžeš o ni kdykoliv lusknutím prstu přijít.
