Rozhovor s výkonným ředitelem Pavlem Kopkou

Pavel KopkaPavel Kopka je od ledna tohoto roku novým výkonným ředitelem Fokusu Praha. S jakými očekáváními do Fokusu přišel, jaké jsou jeho priority a kam by podle něj měl Fokus směřovat? Nejen to se dozvíte v následujícím rozhovoru.  

V medailonku na webu Fokusu si o tobě lidé mohou přečíst, že ses v minulosti poměrně dlouhou dobu věnoval finanční analytice. Co tě coby vystudovaného ekonoma se zkušenostmi z korporátní sféry motivovalo jít pracovat do neziskového sektoru?

To mělo svůj vývoj a řekl bych, že to přišlo s věkem. Finanční analýza je poměrně exaktní obor, je tam hodně matematiky, mou specializací byly delší dobu úrokové deriváty a jejich oceňování. Z druhé strany – je to trh, se vším, co slovo toho významu obnáší. Cílem je prostě levně nakoupit a draze prodat, maximalizovat zisk. Postupem času jsem v té práci nenacházel hlubší smysl, vadilo mi, že je bez přesahu, tedy jsem se začal rozhlížet, kam napnout síly smysluplněji. Už jsem prostě nechtěl chodit do práce, která mě nebaví, i když byla velmi dobře placená. No a nezisk byl vhodnou volbou, jak tuhle žízeň po smyslu uhasit.    

 Kdy jsi poprvé slyšel o Fokusu a s jakou vizí jsi šel do výběrového řízení?

Tak to je tak trochu úsměvná story. Když jsem se dovzdělával v sociální práci, zapsal jsem si volitelný předmět Reforma péče o duševní zdraví. Přednášel ho Adi Hasanbašić a krom obsahu toho, co přednášel, mě zaujalo neméně to, jak přednášel. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl o FOKUSU. Adi nadšeně mluvil o reformě a mě to fakt zaujalo. Že duševní nemoc není černá nebo bílá, ale že se všichni pohybujeme na nějaké škále. Tenhle přístup mne fascinoval a pak také multidisciplinarita, která jde proti konvenční západní medicíně a dívá se na člověka komplexně. Nikoliv tedy jen jako na někoho, kdo má problém s duší, tak jí opravíme a jede se dál. Tehdy jsem pracoval jako ředitel pobytové služby pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením, ale problematika duševního zdraví mi byla bližší. Když jsem se poté dozvěděl o výběrovém řízení, vzpomněl jsem si na Adiho, jeho imponující a charismatický přístup, a říkal jsem si, že bych rád spolupracoval s lidmi, jako je on. Adi dnes s úsměvem vypráví, že jsem byl jeho studentem a já k tomu mohu dodat, že je mi ctí, že jsem mohl být jeho studentem.

Ve vedení Fokusu jsi vystřídal Jana Sobotku. Máš už nyní po několika měsících jasno, v čem navážeš na jeho činnost, a co je naopak potřeba změnit a nastavit jinak?

Honza byl, jak jsem měl možnost poznat, když mi předával funkci, velký vizionář a nositel témat. A také odborník na duševní zdraví, protože terapeut. V tomto ho nedostihnu a ani nemám tu ambici. Vím, že ve FOKUSU pracují na svých postech kolegyně a kolegové svých odborností a dělají moc dobrou práci. Nemluvil bych snad přímo o změnách, nejsem přítelem revolucí, faktem ovšem zůstává, že bych se rád soustředil na dotažení institucionálních věcí a procesů. Je jistě žádoucí, zvlášť, pokud jsme ve FOKUSU součástí reformy, jít do určitých projektů naslepo, bez formalizovaného ukotvení, protože jinak by tyto projekty vůbec nevznikly. Příkladem může být Recovery House, což je prostě skvělý projekt, vybudovaný téměř z ničeho. Honza si myslím dost zakládal na tom, že Recovery je tak trochu punk akce, slyšel jsem to od něj v jednom podcastu. Z druhé strany, pokud poskytujeme registrovanou sociální službu a čerpáme na ní dotační peníze, je nutné mít v pořádku i formální věci a obrazně – vejít se do zákonného rámce. Tady vidím svůj potenciál – snažit se, aby se to, co chceme dělat a co je v jistém smyslu revoluční, dalo napasovat na to, co systém vyžaduje.  

Fokus Praha se za více než třicet let hodně proměnil. Na počátku devadesátých let fungoval spíše jako parta nadšenců bez institucionálního sešněrování, teď je organizací plně ukotvenou v systému sociálně zdravotních služeb, což má svá pozitiva, ale i negativa. Jak by se měl podle tebe Fokus ve vztahu k současnému nastavení psychiatrické péče v ĆR profilovat a co jsou pro organizaci aktuálně největší výzvy?

Ale já pevně věřím, že jsme ve FOKUSU stále parta nadšenců! Když jezdím po týmech, tak tyto nadšence kolem sebe vidím. Navíc – pracovat v nezisku bez nadšení dost dobře nejde. Zbytek souvisí s předchozí otázkou. Pokud budu mluvit o sociálních službách, vše se za poslední roky velmi změnilo a zprofesionalizovalo. Je daleko více požadavků orgánů státní správy, které musíme plnit, pokud službu chceme poskytovat jako registrovanou. Nadto je důležité zmínit, že naše služby jsou veskrze sociálně – zdravotní, tedy v řadě případů musíme plnit jak standardy sociální, tak i ty zdravotní. Tohle vybalancovat a mít formálně před úřady v pořádku, vnímám jako nevětší výzvu a již nyní vím, že to není a nebude jednoduché. Myslím si ale, že nastavený kurz, kdy jdeme proti desetiletí zažitému systému psychiatrické péče u nás, je v pořádku a že je určitě dobré v něm pokračovat.   

Zmínili jsme devadesátá léta. Tehdy se mj. začala rodit představa nového pojetí služeb pro lidi s duševním onemocněním, opřených o komunitní podporu bez nutnosti dlouhodobých hospitalizací v léčebnách. V následujících letech se podařilo nastartovat procesy vedoucí ke komplexní reformě péče o duševní zdraví. Ta se však po covidové pandemii výrazně zpomalila. Jakou roli by podle tebe měl Fokus v reformě hrát? Měl by být aktivním či přímo aktivistickým hráčem, nebo vše spíše pozorovat zpovzdálí?

Dle mého přesvědčení FOKUS byl, je a má být lídrem, tedy rozhodně aktivním hráčem. Cesta může být trnitá, ale jsem přesvědčen, že jdeme dobrým směrem. Je pravda, že tempo reformy se poněkud zpomalilo, snad i díky zmiňovanému covidu, ale možná právě díky němu je také daleko více těch, kteří naše služby potřebují. Nastavený proces je dle mého soudu nezvratitelný, protože je celoevropský. Tady bych připomněl zveřejněný dokument Evropské komise z června loňského roku, o Novém komplexním přístupu k duševnímu zdraví. Je tam zmíněno vše, k čemu se FOKUS historicky hlásí.   

V souvislosti s reformou péče o duševní zdraví se hodně mluví i o vybalancování sociální a zdravotní části reformy. I ve Fokusu už jsou nyní služby, jejichž existence staví na spolupráci sociálních a zdravotních profesí v rámci jednoho týmu. Jak vnímáš tyto dva svým způsobem odlišné světy? Dokážou si vyjít vstříc a shodnout se na jednotném přístupu vůči klientkám a klientům, jimž poskytují podporu?

Už jsme na to trochu narazili a je to, řekl bych, druhá strana mince té multidisciplinarity. Já jsem sám byl zvědavý, jak probíhají třeba debaty nad kazuistikami v multidisciplinárních týmech a měl jsem možná trochu obavu, zda třeba zdravotníci svými názory trochu neválcují tu sociální oblast. Ale nic takového jsem nezažil. Když jsem byl např. na CDZ 9 a účastnil se porady, vnímal jsem velmi pozitivní atmosféru a vzájemný respekt ke všem názorům, které zazněly. Čili platilo a platí, když mají lidé společný cíl a respektují se ve svých odbornostech, je to vždy ku prospěchu věci a hlavně klienta. 

Na závěr ještě jedna odlehčenější otázka. Víme o tobě, že rád běháš. Nicméně málokdo se může pochlubit tím, že zaběhl maratonskou trať pod tři hodiny. Jak dlouho si musel na takový výkon trénovat a proč ve svém životě považuješ běhání za tak důležitý element?

No chlubit se moc nemůžu, protože ve srovnání s Keňany, které jsem viděl toliko na startovní čáře a pak už ne, by bylo co zlepšovat . Pro mě to byla meta, běhám od 15 let a začínal jsem jako mílař. Jenže mílař musí mít absolutní rychlost do finiše a tu já nikdy moc neměl, mou zbraní bylo tempo. Za pražský Olymp jsem tedy pak nejvíc běhal pětku a desítku, a protože jsem se nikdy nebránil ani ostatním vytrvalostním sportům, jako jsou lyže nebo cyklistika, měl, jsem, aspoň dle trenéra, vysokou aerobní vytrvalost. Tedy jsme se domluvili, že tomu přizpůsobíme zimní přípravu a ten maraton si zkusím. Ale abych odpověděl na otázku, speciální příprava trvala zhruba tři měsíce, byl tam ovšem ten solidní základ mého pobíhání od mládí. Dnes už ale nezávodím, běhat jdu, když si potřebuju vyčistit hlavu, nejradši do lesa. Skvěle to přerámuje myšlení. Když jsem se třeba učil na zkoušky, bylo ideální přepůlit den tím, že jsem se na hodinku proběhnul, šlo to pak lépe. Za daleko důležitější ale považuju, že mi celoživotní motání se kolem běžeckého sportu dalo pár opravdových přátel, rovných lidí, na které se můžu spolehnout a oni na mě – a se kterýma půjdu kamkoliv, ať už do skal, na moře či do bitvy.      

Více novinek
Přejít nahoru